Jaká logika je mezi diplomacií a realitou?

Na okraj vatikánské diplomatické činnosti v rusko-ukrajinské válce

Kardinál Fernando FIloni, velmistr Řádu Božího hrobu, se celý život pohyboval v diplomatických službách Svatého stolce. Z pozice zkušeného papežského diplomata komentuje pronikavě postoj vatikánské diplomacie v soušasném rusko-ukrajinském konfliktu.

V uplynulých dnech se hodně mluvilo o vatikánské diplomacii v souvislosti s iniciativami Svatého Stolce v Ukrajině a v Rusku. Hledání míru v situaci války, která kosí tolik obětí na obou stranách bez rozdílu, která v sobě zahrnuje ničení nesčetných životů a množství majetku, která rozvrací mezinárodní vztahy, je už přes rok v hledáčku všech. Pozorovatelé a média hledají a publikují příběhy a události, které jsou nabity dramatičností.

Neuběhne den, aby v něm papež František nevyzýval k míru a neprosil o modlitby. Nyní dal do pohybu další proces, když k řešení pozval oceňovaného a v Itálii velmi významného duchovního, Mattea kardinála Zuppiho, předsedu Italské biskupské konference.

Mezi různými komentáři jsou i takové, které říkají, že se jedná o marginalizaci tradiční vatikánské diplomacie, již spravuje státní sekretariát. Je tomu skutečně tak?

Papežská diplomacie má starobylou a velmi bohatou historii. Ale teď o ní nebudeme mluvit, jsou na to velmi hodnotné knihy. Chtěl bych však krátce připomenout dobu II. vatikánského koncilu. Někteří koncilní Otcové se zabývali i vatikánskou diplomacií, a byli k ní velmi kritičtí, zejména v její roli vůči jednotlivým státům. Pavel VI. na to během koncilu nereagoval, ale nenechal otázku úplně spadnout pod stůl. Vrátil se k ní krátce před mimořádným biskupským synodem v roce 1969, v sedmém roce svého pontifikátu a čtyři roky po ukončení koncilu.

Z vlastní iniciativy – motu proprio – vydal apoštolský list Sollicitudo omnium Ecclesiarum (Starostlivost o všechny církve), který se zabýval úřadem papežských reprezentantů. Dokument je platný i dnes a je základem formace těch, kdo se připravují na vstup do diplomatických služeb Svatého Stolce. Pavel VI. mu dal skutečně eklesiologický rozměr a neopomněl ani odkazy na spiritualitu, metodologicky jej zaměřil na otevřenost k dialogu a k respektu pro každou kulturu, národ a politickou situaci.

Tímto listem chtěl papež završit koncilní očekávání a poukázal na dvě funkce papežské diplomacie: učinit se účastnými života národů a jejich církví a zároveň poznat lépe jejich nutnosti a touhy. Dva souběžné pohyby, odehrávající se současně: jeden odstředivý, druhý dostředivý. Papež následně zdůraznil že cíle Církve ve vztahu ke Státu jsou rozlišné a autonomní povahy, ale směřují k dobru společného subjektu. V tom spočívá podstata a zřízení diplomatické služby Apoštolského Stolce.

To ovšem neznamená, že jsou vyloučeny jiné mimořádné formy, jako je například poslání svěřené kardinálu Zuppimu. Před tím například Jan Pavel II. vysílal kardinála Etchegaraye, ve válkách mezi Irákem a Íránem, aby osvobodil válečné zajatce, nebo v roce 2003, aby se setkal se Saddámem Husejnem.

Mír, to není žádná magická hra. Buduje se prostřednictvím gest a iniciativ, především humanitárních, jako je výměna zajatců, podpora bezbranných populací, které jsou obětmi konfliktů, nebo respektování lidských práv atd. Zde je pro Svatý Stolec opravdu široký prostor. Další možnost představuje navrhování realistických hypotéz, které v tvrdosti války, kdy logika míru zdánlivě nemá místo, umožňují cestu k míru. Pokud ovšem chybí mezinárodní přispění, není možné skoro nic.

Existuje dnes kromě dialektiky zbraní, které mluví svými smrtonosnými účinky, nějaká alternativa? Když se vyostřuje zlo ve svých nejvíce zhoubných a strašlivých podobách, je možné překročit tuto logiku a dialektiku? Je zajisté užitečné a přímo nutné dožadovat se pravd a omylů, minulých i nedávných a poznávat jejich podstatu, ale není také zapotřebí ukončit tuto patovou situaci, vyjít z ní?

Itálie společně s celou Evropou zakusila drama první světové války, které vzniklo z různých teritoriálních a politických nároků a zanechalo na bitevních polích 35 miliónů mrtvých a zraněných. Můj dědeček měl po celý zbytek života štěpinu projektilu mezi srdcem a plící.

Všichni musejí přemýšlet o aktuální situaci, nejdříve Evropa a Západ, neboť si nárokují vysoký stupeň kultury, ale úplně stejně i samotné válčící země, které mají také stejné křesťanské kulturní kořeny, se jich nemohou zbavit a musí bez váhání postupovat dohodnutým způsobem a bez strategií svalnatých supermocností.

Zdroj: Server beemagazine.it, 1. června 2023. Překlad: © Česká magistrální delegace OESSH, červen 2023.