skip to Main Content

Prestiž a sláva rytířských řádů i fascinace, kterou v mnohých vzbuzují, vedou nejen k tomu, že je mnoho zájemců o členství, kteří nejsou z nejrůznějších důvodů přijímáni, ale také k tomu, že vznikají mnohé falešné rytířské řády. Vznikají nové řády, jsou obnovovány řády zaniklé, rodí se i falešné odnože řádů existujících. Pro falzátory je nejpřitažlivější Suverénní řád maltézských rytířů, který je řeholním společenstvím katolické církve, rytířským řádem špitálního a charitativního typu, a zároveň má i povahu mezinárodní organizace postavené na roveň státům. Své napodobeniny má však každý skutečný rytířský řád, tedy i řád Božího hrobu. Proto chceme na těchto stránkách stručně formulovat zásady a kritéria, které pomohou dnešnímu člověku rozpoznat pravý rytířský řád od falešného, samozvaného rytířského řádu. Řád Božího hrobu zachovává z principu zásadu, že nikdy nekomentuje jiné řády nebo organizace (srov. Bander 1995, s. 512), proto na těchto stránkách uvádíme pouze obecné principy a kritéria, nikoli výčet samozvaných rytířských řádů.

Rytířské řády uznané katolickou církví

První duchovně-rytířské řády vznikaly v době křížových výprav, po dobytí Jeruzaléma v roce 1098: původně se jednalo o bratrstva rytířů, kteří měli za úkol chránit, doprovázet potníky do Svaté země a pečovat o ně, stejně jako bránit svatá místa proti muslimům. Vzniká tak „nové rytířstvo“ sloužící se zbraní v ruce, které zároveň slibuje zachovávat evangelní rady (chudoby, čistoty a poslušnosti) jako ostatní řeholníci. Poté, co se Svatá země dostala v roce 1291 definitivně pod nadvládu islámu, se rytířské řády a jejich členové – stejně jako představitelé diecézního kléru – stáhli do Evropy. Tam byly některé z rytířských řádů zrušeny nebo zanikly, jiné se přetvořily v čistě světské rytířské řády; a jiné také v důsledku praxe poutí do Svaté země vznikly.

Svatý stolec vykonává nad duchovně rytířskými řády v katolické církvi nejvyšší autoritu, pravidelně varuje před falešnými rytířskými řády a vyjadřuje se k jejich povaze, pokud si nárokují církevní uznání. Státní sekretariát Svatého stolce se jako kompetentní autorita veřejně vyjadřoval k těmto otázkám v letech 1923, 1935, 1952, 1970, 1976, 1995, 2002 a 2004. Poslední z těchto vyjádření vydal vatikánský státní sekretariát v roce 2012 (viz níže):

Upřesnění Státního sekretariátu ohledně rytířských řádů ze dne 16. října 2012

Prohlášení bylo vydáno v italštině a angličtině a zde přinášíme jeho překlad do češtiny (převzato ze stránek české sekce Vatikánského rádia):

„Na základě mnoha dotazů týkajících se vztahu Svatého stolce k těmto řádům nesoucích jména různých světců či posvátných titulů, považuje Státní sekretariát za potřebné oznámit, že uděluje pouze tato vyznamenání: Nejvyšší řád Kristův, Řád zlaté ostruhy, Řád Pia IX., Řád sv. Řehoře Velikého, Řád svatého Silvestra. Svatý stolec uznává a zaručuje pouze dvě instituce rytířských řádů: Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě (neboli Suverénní řád maltézských rytířů) a Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského (Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani) a nechystá v této oblasti žádné změny.

Všechny ostatní řády, nově založené a odvolávající se na zaniklé středověké řády, nejsou Svatým stolcem uznány a nemohou si nárokovat, že navazují na jejich historickou a právní legitimitu, jejich cíle a organizační strukturu.

Svatý stolec ve snaze vyhnout se – bohužel – možným nedorozuměním, která jsou vyvolána nedovoleným vydáváním dokumentů a nenáležitým používáním posvátných míst, a také, aby zabránil pokračujícímu zneužívání, které mnoha lidem dobré víry působí újmu, prohlašuje, že nepřikládá žádnou hodnotu řádům, dokumentům a vyznamenáním vydávaným neuznávanými bratrstvy a považuje za nepatřičné, jsou-li užívány kostely a kaple k tzv. „obřadům investitury“.

Zvláštní postavení náleží Řádu německých rytířů. Tato řeholní instituce byla od svého založení ve 12. století až do roku 1929 duchovně-rytířským řádem, a i když je dnes jako „Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě“ kanovnickým řeholním řádem, Státní sekretariát jej řadí k řádům rytířským. Zejména díky jeho starobylé historii a instituci familiářů („mariánů“), kteří představují laickou větev řádu (svého druhu „třetí řád“) a pokračují v udržování laického rytířského prvku v Řádu německých rytířů. Vyplývá to z prohlášení Státního sekretariátu z roku 1995:

„Dlouhotrvajícím a ani v principu, ani v praxi jednotlivých případů či v základu nikdy nezpochybněným postojem Svatého stolce je uznávat pouze a výlučně tradiční rytířské řády, založené na právně nezpochybnitelné existenci, i přes jejich dnešní právní fyziognomii, odlišující je mezi sebou navzájem, aniž by zároveň bylo dotčeno jejich uznání jakožto subjektů mezinárodního práva. Je možné je vypočíst takto: Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského, Suverénní řád maltézských rytířů a Německý řád.“ (z vyjádření asesora první sekce Státního sekretariátu Leonarda Sandriho, adresovaného generálnímu vikáři kolínské arcidiecéze Norbertu Feldhoffovi, Řím 23. května 1995 pod č.j. 370951; ed. Mühllechner 2017, s. 107–110)

Uznání za soukromé nebo veřejné sdružení věřících

Dikasterium pro laiky, rodinu a život má ve svých kompetencích schvalování stanov mezinárodních sdružení věřících nebo laických hnutí. Některé instituce, jež ve svém názvu nosí přívlastek „rytířský“ nebo užívají výrazy „rytíři“ či „řád“, jsou takovýmto způsobem schváleny jako sdružení věřících. Schválení v tomto režimu ale rozhodně neznamená uznání takové instituce jako rytířského řádu. Schválení Dikasteria pro laiky znamená v případě veřejného sdružení skutečnost, že takové sdružení alespoň částečně vykonává svou činnost ve jménu katolické církve. Soukromá sdružení věřících takovou povahu nemají: nezřizuje je církevní autorita a nejednají ve jménu církve, i když církev s jejich zřízením souhlasí. Tímto rozhodnutím jim rovněž není udělována církevně-právní personalita, jejich majetek není církevním majetkem.

Mezinárodně uznávané rytířské řády

Mezinárodní stálá komise pro rytířské řády (International Commission for Orders of Chivalry, ICOC), jež vznikla z rozhodnutí 6. mezinárodního genealogického a heraldického kongresu v Edinburgu roku 1962, vydává jak seznam samozvaných rytířských řádů, tak i Registr rytířských řádů. Poslední aktualizace registru byla vydána roku 2016. I když jde o privátní sdružení odborníků z oblasti práva a historie rytířských řádů, díky patronaci členů panovnických rodů, současných i bývalých, má v těchto otázkách nespornou autoritu.

Komise již na počátku své činnosti vypracovala tzv. edinburská kritéria – principy pro stanovení legitimity rytířských řádů (anglicky, italsky), jejichž český překlad zde přinášíme:

  1. Pravomoc vytvářet vlastní řády a záslužná vyznamenání a vymezovat jejich stanovy má každý nezávislý a suverénní stát. Je třeba zdůraznit, že pouze vyšší třídy a stupně moderních řádů mohou udělovat rytířskou hodnost ve vlastním slova smyslu, pokud je udělují panovnické domy nebo hlavy států.
  2. Dynastické (rodinné) řády, které patří jure sanguinis suverénnímu panovnickému domu (tedy panovnické domy, které vládnou nebo vládly dříve a jejichž rang byl mezinárodně uznán v době vídeňského koncilu nebo později) si zachovávají nedotčenu svou historickou platnost jako rytířské a šlechtické, nezávisle na politických změnách. Právně je nutno považovat za překročení hranice pravomocí (ultra vires) případné vměšování nových států, jež jsou nástupnické po starých dynastiích, v otázkách dynastických řádů jak na legislativní, tak na administrativní úrovni. I když dynastické řády nejsou novými vládci oficiálně uznány, nezpochybňuje to jejich tradiční platnost a jejich status, vzhledem k heraldice, jakožto rytířský a šlechtický.
  3. Podle názoru hodnověrných znalců práva bývalí suveréni, kteří neabdikovali a jejichž pozice je odlišná od pouhých „pretendentů“, si zachovávají během svého života svou kvalitu „fons honorum“ i v ohledu na velmistrovství těch řádů, řečených korunních, které by se jinak mohly řadit mezi státní nebo záslužné.
  4. I když se v minulosti, před mnoha staletími, mohlo stát, že prosté soukromé osoby vysokého společenského postavení založily nezávislé rytířské řády, které posléze dosáhly velké prestiže a následně získaly potvrzení církve a vládnoucích knížat, je dnes taková pravomoc vytvářet rytířské řády považována za vyhaslou a dnes není možno považovat za legitimní takový rytířský řád, který nepochází přímo od hlavy domu, který je uznán za suverénní, nebo se trvalou starobylou tradicí nenachází pod její ochranou a patronací.
  5. Případné uznání nějakého řádu státy nebo nadstátními společnostmi, které samy nemají vlastní rytířské řády a jejichž ústavní zákony nepředpokládají uznání rytířských a šlechtických vyznamenání, není možno považovat za dostatečné potvrzení, protože suverenita, z níž by takové potvrzení vyplývalo, se ze své vlastní vůle odřekla na výkon jakékoli jurisdikce v této oblasti. Mezinárodní status rytířského řádu totiž spočívá na kvalitě fons honorum, tradičně založené na autoritě, jíž je udílen, ochraňován nebo uznán.
  6. Jediný řád, jemuž náleží v současné době označení „suverénní“, je řád sv. Jana Jeruzalémského, řečený rhodský, řečený maltézský, jehož sídlo bylo přeneseno do Říma roku 1834 a jehož mezinárodní diplomatický statut neteritoriální nezávislé mocnosti je oficiálně uznáván Svatým stolcem a mnoha dalšími státy.

Literatura k tématu

  • Bander van Duren Peter, Orders of Knighthood and of Merit. The Pontifical, Religious and Secularised Catholic-founded Orders and their relationship to the Apostolic See, Gerrards Cross: Colin Smythe 1995.
  • Gábriš Tomáš, Rytieri v republike – zrušenie šľachtických titulov v Československu, Bratislava: Wolters Kluwer 2018.
  • Mühllechner Johannes M., Kirchlich anerkannte ritterliche Ordensgemeinschaften und das neuzeitliche Phänomen der falschen Orden, Linz: Verein für Ordensgeschichte 2017.
  • Parma Tomáš, Rytíři, dámy a poutníci. Dějiny a současnost Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského a jeho působení v českých zemích, Olomouc: Vydavatelství FF UP 2020.
  • Villano Raimondo, Tuitio Fidei et Obsequium Pauperum. Storia, spiritualità e sovranità nelle tradizioni e nella modernità del Sovrano Militare Ordine di Malta, Chiron 2009.

Web mezinárodní komise pro rytířské řády

Back To Top