„Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky, volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec. (…) Každý laik musí být pro svět svědkem zmrtvýchvstání a života Pána Ježíše a znamením živého Boha.“
(II. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 11 a 38).
Toto všeobecné povolání každého křesťana naplňují ti, kdo byli povoláni do Řádu Božího hrobu, specifickým způsobem. Direktivy pro obnovu Rytířského řádu Božího hrobu Jeruzalémského na počátku třetího tisíciletí, vydané řádovou Konzultou v roce 1998, mluví o některých základních principech určujících spiritualitu rytířů a dam Řádu Božího hrobu.
Centralita Kristova velikonočního tajemství
Řádová insignie nesoucí kříž je pro každého člena řádu Božího hrobu trvalou připomínkou Kristovy vykupitelské smrti: „Kříž, který nosíme, není šperkem, ale svědectvím podřízení se zákonu Kříže. Podoba kříže používaná v řádu nám připomíná rány Páně a také zranění, z nichž krvácí Svatá země.“ (Preambule řádového Statutu). Název řádu je odkazem na prázdný Ježíšův hrob, místo jeho zmrtvýchvstání: „Jako dámy a rytíři Božího hrobu v Jeruzalémě vycházíme ze stejného místa, z něhož vyšli do světa Petr, Jan, Marie Magdalská a ostatní: z onoho prázdného hrobu, ze setkání s Kristem, naší nadějí a naší niternou radostí, stejně jako oni víme, že On dává smysl naší existenci a staneme se svědky živého Pána.“ (kardinál velmistr Filoni) Tato ústřední role Kristova velikonočního tajemství v řádové symbolice vede rytíře a dámu Božího hrobu k hlubokému setkání se s Kristem v modlitbě, jak k tomu vyzývá obřad řádové investitury: „Přijmi kříž našeho Pána Ježíše Krista, aby tě chránil, a proto neustále opakuj: Klaníme se ti, Kriste, a velebíme tě, protože svým křížem jsi vykoupil svět.“
Miles Christi – voják Kristův
Myšlenka rytířství má své kořeny v pozdně antickém a středověkem světě. Procházela dlouhým vývojem a církev ji už ve středověku využila k vymodelování postavy Kristova rytíře, kterou postavila před oči členům Řádu Božího hrobu. „Rytířství je definováno jako sebeovládání, velkodušnost a odvaha. Kdo nemá pevnou vůli rozvíjet a prohlubovat ve svém životě tyto postoje, nemůže se nikdy stát pravým rytířem či dámou. Horlivost pro odříkání uprostřed naší společnosti hojnosti, velkodušné nasazení pro nejslabší a ty, kdo jsou bez ochrany, odvážný boj za spravedlnost a mír – to jsou charakteristiky Řádu Božího hrobu.“ (Preambule řádového Statutu)
Svědectví víry
O víře, kterou přijal při křtu, vydává křesťan svědectví: „Budete mým svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku i Samařsku a až do končin země.” (Skt 1,8) Modlitba rytířů a dam obsahuje prosbu za to, aby členové řádu uměli o své víře účinně svědčit: „Sešli na nás, rytíře a dámy Božího hrobu, svého Ducha, aby z nás učinil přesvědčené a upřímné vyslance pokoje a lásky mezi našimi bratry a zvláště mezi těmi, kdo se domnívají, že v tebe nevěří.“
Pouť do Svaté země
Pouť ke Svatému hrobu našeho Pána a do Svaté země je morálním závazkem, který by s Boží pomocí měl naplnit každý rytíř i každá dáma alespoň jedenkrát za život. Pouť nám pomáhá lépe chápat význam našeho života jako „pouti ve víře“ a chápat jeho založení na zmrtvýchvstání Páně. Činí nás vnímavými ke vzájemnému sblížení s našimi sestrami a bratřími ve víře, k plnému ekumenismu a křesťanské lásce a také nám připomíná, že „křížová cesta“ je cestou života a naděje. Pouť k Hrobu našeho Pána a na další svatá místa je také úkonem solidarity s našimi bratřími ve Svaté zemi. Naše přítomnost mezi nimi je povzbuzením křesťanskému lidu, který v této zemi žije jako menšina uprostřed tolika problémů, tlaků a obtíží. Po návratu, s posílenou vírou a novou zkušeností země Bible a lidu, který v ní žije, budeme schopni přinést mimořádné svědectví těm, s nimiž žijeme a pracujeme. Tato slova Direktiv pro obnovu řádu z roku 1998 (čl. 37) můžeme doplnit slovy papeže Františka: „Doba, v níž žijeme, zná mnoho osob, jež bloudí, protože nemají smysl života a jsou velmi často neschopny dát smysl osudům světa. Znamením pouti dáváte najevo svou vůli nebýt bloudícími.“
Úcta k Panně Marii
„Synovská a dceřiná úcta k blahoslavené Panně Marii má být zvláštní charakteristikou každého člena řádu. Tak jako víra Ježíšovy matky Marie osvěcovala cestu, po níž kráčeli první učedníci, má osvětlovat i cestu, po níž kráčí každý rytíř i dáma. Marie, příklad víry v každodenním životě, je ženou, jež uposlechla volání Ducha, ženou mlčení a naslouchání, ženou naděje; je jako milovaná dcera Otce a především dokonalý vzor lásky k Bohu i k bližnímu“. (Direktivy pro obnovu z roku 1998, čl. 38, s citací listu Tertio millenio adveniente papeže Jana Pavla II.) Panna Maria, Královna Svaté země, je patronkou řádu, jak to oficiálně ustanovil papež sv. Jan Pavel II. v roce 1994. Její svátek, slavený každoročně 25. října, připomíná členům řádu základní charakteristiku jejich zbožnosti charakterizované jako mariánská.
Společenská odpovědnost členů řádu: mír, ekumenismus a spravedlnost
„Každý člen řádu má být ve společnosti katalyzátorem a kvasem rozvíjejícím starostlivost o mír a sjednocení křesťanů ve Svaté zemi, posvátné půdě, kterou církev výjimečným způsobem svěřila našemu řádu. (…) Tato starostlivost vyžaduje, aby se každý člen řádu snažil v míře svých prostředků zaujmout společnost v širokém smyslu slova k obhajobě práva každého národa na život v míru a k obhajobě práv církve, a to jako posel pokoje a spravedlnosti mezi národy. Rytíř i dáma Božího hrobu zůstávají provždy ‚miles Christi‘, neúnavně zapojeni do boje za budování a utváření současného světa a spolupracující na trvalém Božím stvořitelském díle.“
„Rytíři i dámy dneška musejí být neustále ‚vojáky Kristovými‘ a bojovat slovem i osobním svědectvím s mnohotvarými problémy současného světa. Nevedou bitvu o získání jediného města, ale o samotnou duši světa. Bitevní pole je dnes rozlehlejší a je více je poseto nevinnými obětmi, které potřebují naši pomoc mnohem více a naléhavěji, než si mohli představit chrabří křižáci. Odvaha a vytrvalost, jež vyžaduje boj v dnešním světě, v mnohém přesahují odvahu a vytrvalost, jež byly vyžadovány kdysi v minulosti.“
K prohloubení: text „Být rytířem v XXI. století“ ze stránek francouzského místodržitelství.