Jak je možné být rytířem na začátku 21. století? Úvaha, kterou připravila skupina rytířů francouzského místodržitelství, chce být odpovědí na tuto otázku. Rytířství není pozůstatek zašlé minulosti, jde o hodnotu, která je nositelem smyslu, v naší době možná více než kdy jindy.
Když napíšete do internetového vyhledávače francouzské slovo « chevalerie (rytířství) », Google na vás vychrlí okolo 800 tisíc výsledků! To má svůj význam. Slovo „rytíř“ naší době něco říká. Vidí v něm naivní, ale účinný obraz hodnoty, jejíž potřebu pociťuje: velkodušnost, nasazení bez zbytečného kalkulu. Tato potřeba se vznáší v ovzduší naší doby. Podle psychosociologů 21. století sní o tom, že opustí klima konce 20. století, které usychalo v materialismu zisku. Bojíme se vlády egocentriků a obracíme se k protikladnému ideálu: průzkumy ukazují na to, že většina volí altruismus a dobrovolnictví.
Dar, zdarma, zdarmadanost? Postavit do srdce společnosti velkodušnost? Nenechat slepé síly, aby zabily celou dobu? To je poselství encykliky Caritas in veritate z roku 2009. Benedikt XVI. v ní mluví o ekonomii. Chválí sociální a solidární iniciativy, sítě vzájemné velkodušnosti, vyzývá k jinému pojetí lidského soužití, které vychází z hlubin křesťanské tradice. Papežova vize („všichni cítí odpovědnost za všechny“, § 38) se uplatňuje v celém životě společnosti. Encyklika v § 6 říká, že spravedlnost je „primární cestou lásky“. V následujícím odstavci zdůrazňuje, že jednat pro společné dobro znamená „budování oné univerzální obce Boží, k níž směřují dějiny lidské rodiny.“
Benedikt XVI. tak říká, že spravedlnost a společné dobro jsou dvě kritéria křesťanského sociálního nasazení v 21. století, v naší „globalizující se společnosti“.
Tato kritéria nebyla stanovena dnes. Jsou zde již po staletí, již dva tisíce let. Byla pilíři evropské křesťanské společnosti… Spravedlnost a společné dobro? Pokud k nim přidáme bratrskou solidaritu, vyvstane nám před očima jasná podobnost: to, co církev 21. století doporučuje aktérům ekonomického světa, doporučovala již církev 11. století aktérům světa feudálního! Spravedlnost a solidarita zaměřené na pokornou a náročnou službu vyššímu společnému dobru: to byl ideál, který Církev nabízela rytíři v roce tisíc. Ideál, který rytíř a válečník nedokázal vytvořit sám od sebe, stejně jako ekonomičtí činitelé dneška to sami nedokážou. Jde však o ideál, který odpovídá tužbám lidských bytostí, ideál, který se proto v průběhu staletí rodí stále znovu, v různých podobách.
Proto si také sublimovaný obraz „rytíře“ může uchovat svůj smysl ještě po deseti staletích, ve světě, který již se středověkem nemá nic společného! V 21. století stejně jako v jedenáctém se jedná stále o spravedlnost a solidaritu pro společné dobro, o Pokoj Boží, který je třeba znovu nalézt pro spásu společnosti.
Křesťanský pramen je stálý a vytrvalý. V průběhu dějin zavlažuje situace, které jsou úplně nové, dává rozkvést zcela novým dílům, dává naprosto nový smysl starobylým tradicím. V drsném středověkém světě Církev pokřesťanštila společenský fenomén, klany mladých bojovníků na koních, a udělala z nich nástroj míru pro společnost. Gérard z Cambrai v roce 1215 říká, že „rytířstvo bylo ustanoveno, aby byl ukončen chaos.“ Církev chce divošského bojovníka přeměnit v „dobrého rytíře“, altruistu. V průběhu několika staletí se rytíři budou více či méně snažit o zachovávání nevhodného ideálu, který jim je nabízen: budou chránit vdovy a sirotky, vykonávat díla pacifikátorů, ne predátorů. V podzimu středověku se toto dobrodružství vytratí, ale před tím vytvoří pozoruhodné výsledky. Odtud pochází obraz rytíře, oddaného člověka, „soucitného s trpícími, pohotového pomáhat, velkodušného a štědrého“. Tento archetyp zůstane v kolektivním vědomí.
Naše doba má jiné horizonty než doba Chrétiena z Troyes. Ale jsou zde stále trpící, kteří doufají v pomoc nezištných lidí, je zde stále Církev, která nezištnost hlásá…
Odpovědět dnes na tuto výzvu Církve znamená postavit se čelem k výzvám, které s těmi minulými nemají nic společného. Tak je tomu i s Řádem Božího hrobu: je dědicem symbolů, které nám odkázala historie, ale jedná se o naprosto nový hmotný i morální terén, jak v jeho národních centrech, tak i ve Svaté zemi.
Ve Svaté zemi, kde středověcí mniši-vojáci měli hájit zbraněmi pozemské království, je dnešní Řád ve službě kauzy míru. Je třeba podporovat křesťanský lid, jemuž hrozí zánik kvůli konfliktu dvou nekřesťanských sil. Jde o pokorný a náročný úkol ve světě, v němž i ta nejdrobnější místní událost může rozhýbat celý zbytek planety… Jsou zde rytíři, označení jeruzalémským křížem, ale proto, aby vedli mírový zápas jen pro království Toho, kdo řekl: „Byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.“ (Mt 25,36) Dnešní rytíři vědí, že jsou zasvěceni pomoci „sirotku a vdově“, kteří jsou obrazem populace ničené dramatem ve Svaté zemi. Vědí, že jsou zasvěceni k šíření míru a pokoje, jak to připomínají velmistr i latinský patriarcha jeruzalémský. A vědí, že to je stálé a trvalé poslání každého křesťana: poslání, které se znovu rodí ve stále odlišných podobách, protože lidská dramata se neustále mění. Svatý Bernard již ve 12. století nazýval rytíře Templu „rytířstvem naprosto nového druhu, který minulým staletím nebyl znám.“ Mnoho dalších křesťanských poslání nahradilo ta předchozí v průběhu staletí, v čím dál více nových a novějších druzích, stále více zavádějících.
Na Západě a v silně laicizované francouzské společnosti je rytíř Božího hrobu povolán – stejně jako každý věřící – k úkolu, který je stejně pokorný a obtížný: k nové evangelizaci. Kardinál Lustiger říkával: „evangelizovat společnost, která je úplně nová“… Mezi novostí této evangelizace a duchem rytířství však není žádný protiklad, naopak hluboký soulad. Podmínkami evangelního svědectví jsou pokora a vytrvalost a to, že svědectví je uskutečňováno v prostředí rytířského řádu, jen podtrhuje povinnost být pokorný a vytrvalý. Postoj svědectví, prožívaný rytířem v každodenním životě, se uskutečňuje ve službě farnímu společenství a zvláštním způsobem je vyjadřován při řádových liturgických slavnostech. Zakoušíme tuto zkušenost při uctívání Kristovy trnové koruny v pařížské katedrále Notre-Dame, především o Velkém pátku. Rytíře jeho služba a jeho chórový plášť od zástupu lidí neoddělují, ale přitahují otázky, jen zřídka nepřátelské, které otevírají rozhovory překvapivé hloubky. Aktivní člen Řádu tak má více příležitostí, aby mluvil o víře, než jiné křesťané… Je to pro něj větší odpovědnost: „buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1Pt 3,15). A je to jeden z výsledků práce kroužků duchovní animace v Řádu, které se tak účastní nové evangelizace.
Marie-Noëlle Thabut napsala, že věřící „nikdy nezapomíná, že je součástí nějakého národa a že jakékoli povolání jej nestaví stranou, ale do služeb tohoto národa.“ Pro rytíře Božího hrobu v jeho specifickém povolání se dokonce jedná o dva národy: lid jeho vlastní země a lid Svaté země.
Již od dob zakládacího listu papeže Pia IX. určuje Církev našemu řádu podobu rytířského řádu. Nejde o nějakou luxusní ozdobu. Křesťanská duše rytířstva je pokorné a nezvratné nasazení se k boji prostřednictvím darování sebe sama. Nasazení, které vede ke společenské odpovědnosti a k duchovnímu životu, jež paradoxně odpovídají současnému očekávání: duch chudoby, který překonává materialismus, vděčnost, která překonává pochybnosti a naděje, která překonává absurditu.
Duch chudoby. Bojovat v Řádu je posláním, které přijímáme od Církve, která nás obléká do povinností, když nám obléká plášť. Ve všech oblastech se jedná o následování její vůle, ne naší vůle, o to, abychom se na situace dívali tak, jak je vidí Církev, ne jak je vidí naše prostředí nebo naše cítění. Být dnes „chudým rytířem Kristovým“, jak říkal svatý Bernard, znamená vysvléct se z našich názorů a z reflexů našich zájmů. Každý katolík je povolán k tomu, aby takto radikálně prožíval svou víru, a o to více rytíř Řádu Božího hrobu. Jeho specifické poslání zahrnuje i „horlivost pro odříkání ve společnosti nadbytku“ a vyplývá z toho odpovědné nasazení vůči lidem a zbytku stvoření, především v této době krize konzumní materialistické společnosti. Církev po nás žádá, abychom otevřeli cesty novému způsobu života na Západě a stali se pionýry civilizace střídmosti, onoho „osvíceného sebeomezení“, o němž mluvil Solženicyn ve své přednášce na Harvardu.
Vděčnost. To je spiritualita Božího hrobu. Uprostřed noci se uskutečňuje dílo Zmrtvýchvstání, aniž o tom učedníci vědí a aniž na tom mají zásluhu, naopak jsou obětí pochybnosti a beznaděje… Až do zvratu velikonočního rána. Vděčnost je pak pozvedá! V Evropě, která se takřka odcizila křesťanské kultuře a v níž musí být znovu zjevena víra, prochází nová evangelizace skrze obnovu tohoto elánu vděčnosti, která nepředvídatelně naplňuje žízeň a úzkost člověka. Řád Božího hrobu nese znamení pěti ran Vykoupení: poselstvím těchto pěti křížů je vděčnost, která překonává pochyby. Díky prosté skutečnosti, že bojujeme pod tímto znamením, se stáváme vlajkonoši nové evangelizace. A také to se děje z vůle Církve, bez jakékoli zásluhy z naší strany, ale v pokoře ve všem na náš náklad.
Naděje. Tak, jako věčnost nekonečně obklopuje velmi krátký pozemský čas, Kristovo Zmrtvýchvstání nekonečně přetéká historii, která jej nedokáže „obsáhnout“, ale prudce podněcuje historii a dává jí nezvratitelný smysl, směrem dopředu a vzhůru. Smysl, který směřuje křesťanské snažení ve všech dobách. Rytíř řádu, který přijímá investituru, který je pasován, se nasazuje stejně nezvratným způsobem – což je možné pouze díky milosti Boží – zasvěcuje se ve všech aspektech vlastního života a v době, která je zaminována absurditou, svědectví o naději, která pochází od Zmrtvýchvstalého vystupujícího z hrobu.
Hlas anděla se rozezněl
v tichu našich srdcí,
v prázdném hrobě Pánově.
Zeptal se : « Koho hledáte ?
Vždyť ve vás se tělo Páně nachází.
Staňte se těmi, k nimž má důvěru! »
Patrice de la Tour du Pin
Česká magistrální delegace děkuje francouzskému místodržitelství a jeho představiteli, generálu Jeanu-Marie Faugèrovi, za laskavé svolení k překladu a zveřejnění tohoto textu. Originál lze nalézt na stránkách francouzského místodržitelství. Překlad © Česká magistrální delegace, únor 2022.