Skip to content
Historie

Spojitost s křížovými výpravami

Myšlenka ochrany křesťanských svatých míst je úzce spojena s křížovými výpravami (1099–1291) a jejich emblematickou figurou, jíž je Godefroy z Bouillonu, první křesťanský vládce Jeruzalémského království. Godefroy založil kapitulu kanovníků u baziliky Božího hrobu, z níž se vyvinul kanovnický řád Ochránců Božího hrobu, později rozšířený v i Evropě, který ovšem nemá přímou souvislost s rytíři Božího hrobu. Kapitula u Božího hrobu byla jednou z předních organizací křižáky založeného Latinského patriarchátu v Jeruzalémě: patriarcha byl duchovním představitelem křižáckých států. Podobně tomu bylo i s duchovně-rytířskými řády vzniklými v období křížových výprav (templáři, johanité, němečtí rytíři nebo lazariáni): tyto řády byly původně řeholními společnostmi. Rytířský řád Božího hrobu v této době ještě nevznikl.

Rytíři Božího hrobu ve 14.–19. století

Krátce po skončení křížových výprav však začali přicházet do Jeruzaléma poutníci, kteří se v bazilice Božího hrobu nechávali pasovat na rytíře. První známé pasování na rytíře provedl v bazilice Božího hrobu Vilém z Boldenselu v roce 1335. Toto pasování ve 14. a 15. století udílel přítomný rytíř, od počátku 16. století pak představený (kustod) františkánské Kustodie Svaté země, která byla dlouho jediným projevem přítomnosti katolické církve ve Svaté zemi, protože od pádu Akkonu v roce 1291 patriarchové působili v Evropě a jejich hodnost byla čistě titulární; z jejich kapituly se vyvinulo společenství řeholních kanovníků, Ochránců Božího hrobu, jehož mužská i ženská větev působila v celé Evropě.

Rytíři Božího hrobu přijímali své pasování jako jednu z nejvyšších rytířských poct, které bylo možno v tehdejším křesťanském světě dosáhnout. Po návratu domů dávali svou prestižní hodnost vnějškově najevo nošením insignie jeruzalémského kříže nebo oděvu s vyšitým jeruzalémským křížem, ale společná řádová organizace zatím nevznikla. Máme doloženy dva vážnější pokusy o vytvoření funkce řádového velmistra – v roce 1558 ve Flandrech a roku 1615 ve Francii – oba však nebyly úspěšné. Již v této době však v souvislosti se svým pasováním hmotně pomáhali františkánům ve Svaté zemi a zavazovali se, že v případě vyslání nové křížové výpravy se jí budou účastnit.

Postupně se rytířstvo Božího hrobu odpoutalo od své původní šlechtické výlučnosti: františkánští kustodi začali klást při přijímání rytířů důraz na křesťanské ctnosti a účinnou pomoc církvi ve Svaté zemi, šlechtický původ postupně přestal být vyžadován. V průběhu doby vzniká i možnost stát se rytířem Božího hrobu v zastoupení, bez nutnosti obtížně a riskantně putovat do Jeruzaléma.

Patriarchální období Řádu Božího hrobu (1847–1949)

Zásadní přelom v dějinách řádu znamenal rok 1847, ve kterém papež bl. Pius IX. (1846–1878) obnovil latinský patriarchát v Jeruzalémě. Na patriarchu, jímž se stal energický Giuseppe Valerga (1847–1872), přenesl hodnost představeného řádu Božího hrobu i pravomoc investovat rytíře Božího hrobu. V roce 1868 papež reformoval řád jakožto založený papežem: rytířská hodnost byla po vzoru ostatních soudobých řádů rozdělena do několika tříd, jeruzalémský patriarcha se stal „administrátorem a trvalým rektorem“ takto nově uspořádaného řádu, který spravoval ve jménu papeže. Krátce nato, v roce 1871, byla řádovými insigniemi dekorována první dáma, Mary Frances Lomaxová, a to na základě papežem povolené výjimky. Na žádost Valergova nástupce patriarchy Vincenza Bracca pak již v roce 1888 povolil papež Lev XIII. udělování řádových insignií dámám všeobecně, což byl ve své době poměrně revoluční krok.

Svatý Pius X. (1903–1914) byl dalším z papežů, kteří výrazně zasáhli do dějin řádu. V rámci svého reformního programu života církve se věnoval i obnově papežských záslužných řádů. V roce 1907 reformoval listem Quam multa také Řád Božího hrobu: papež si vyhradil titul řádového velmistra a řádovým rytířům předepsal kromě tehdy obvyklé uniformy i nošení bílého pláště s červeným jeruzalémským křížem na levé straně. Řádová insignie rytířů dostala jako součást i vojenskou trofej, na níž byl zavěšen tradiční jeruzalémský kříž. Dámy vojenskou trofej přirozeně nenosily, a měly namísto ní stylizovanou mašli. Papež také přistoupil k organizaci patriarchových zástupců v jednotlivých zemích a následně udělil rytířům řádu Božího hrobu účastnit se asistence papežských bohoslužeb.

V této podobě řád vstoupil do nového světa po první světové válce, který znamenal zásadní změnu v poměrech na Blízkém východě: Palestina se ocitla pod správou britského mandátu a byla svědkem stále intenzivnějšího přistěhovalectví židovského obyvatelstva, což vyvolávalo první násilné projevy arabského nacionalismu. V této situaci jeruzalémský latinský patriarchát spravoval patriarcha Luigi Barlassina (1920–1947), který byl i aktivním hráčem palestinské politiky. V souvislosti s přechodem řádu pod přímou správu papeže vytvořil v roce 1920 Dílo pro zachování víry v Palestině, jehož organizace byla svěřena Řádu Božího hrobu. Přímé velmistrovství papeže se ostatně ukázalo jako nepříliš šťastná volba: Řádu hrozilo, že se stane pouhým záslužným papežským vyznamenáním. Proto se na žádost významných členů řádu papež Pius XI. (1922–1939) roku 1928 vzdal hodnosti velmistra a reformoval opět řádovou strukturu. Řád byl spojen s Dílem pro zachování víry v Palestině, podřízen opět latinskému patriarchovi jeruzalémskému jakožto administrátoru a rektorovi řádu: rádu tak byla zachována jeho identita společenství rytířů a dam. V roce 1931 bylo dále specifikováno několik ceremoniálních detailů a řád dostal svůj oficiální název, který používá dodnes: Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského (Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani, ve zkratce OESSH). Ve třicátých letech patriarcha Barlassina také učinil rázná opatření proto, aby se řádová místodržitelství stala specifickými centry řádového života v jednotlivých zemích a začala mezi sebou navzájem komunikovat. Nový řádový statut z roku 1932 znamenal mj. i plnoprávné postavení řádových dam jakožto členek řádu.

Velmistrovské období (po roce 1949)

K dalším výrazným změnám v řádové organizaci a struktuře došlo po druhé světové válce. V roce 1949 papež Pius XII. udělil řádu právní personalitu a vydal nový řádový statut, podle nějž byl řád postaven pod vládu velmistra, kterého jmenuje papež z řad kardinálů, a sídlo Řádu bylo přeneseno do Říma. Prvním kardinálem-velmistrem se stal Nicola Canali (1874–1961) a začalo tak velmistrovské období řádové existence, které trvá dodnes. Řádový statut byl ještě několikrát změněn: současný statut schválil papež František dne 11. května 2020.

Back To Top