Luigi Barlassina, latinský patriarcha jeruzalémský
místodržící velmistra (1920–1928)
rektor a administrátor Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského (1928–1947)

Luigi Barlassina (30. dubna 1872, Turín – 27. září 1947, Jeruzalém) pocházel z Piemontu, matčina výchova byla silně náboženská, zaměřená na úctu k Panně Marii. Když se stal v roce 1894 knězem, zasvětil se při primici Matce Boží. Působil jako spirituál římské koleje Propadandy fide a jako farář lateránské baziliky. V roce 1918 byl jmenován za podpory italské vlády pomocným biskupem Latinského patriarchátu jeruzalémského a generálním vikářem. Po rezignaci patriarchy Filippa Camasseiho se stal roku 1920 jeho nástupcem. V den své inaugurace a slavnostního vstupu do baziliky Božího hrobu v Jeruzalémě, dne 15. července 1920, zasvětil svou diecézi „Panně Marii, Královně Palestiny“. V roce 1925 započal se stavbou mariánské svatyně v Dejr Rafatu, kterou vysvětil v březnu roku 1928. Patriarcha se také příkladně staral o diecézní seminář v Bejt Džalá, který byl takřka zničený za 1. světové války. V roce 1921 jej znovu otevřel a i když v letech 1927–1936 musel být seminář v Jeruzalémě, znovu jej obnovil v Bejt Džalá. Věnoval se také mládeží ve své diecézi, obnovil tradiční procesí o Květné neděli a udržoval opravdu intenzivní korespondenci v italštině, francouzštině, angličtině i němčině. Psací stroj jej doprovázel na všech jeho cestách. V roce 1927 založil ženskou řeholní kongregaci “Les Ancelles de Notre-Dame de Palestine” (Služebnice Panny Marie Palestinské), ketrá měla v době britského mandátu v Palestině za cíl obrácení nekřesťanů (zejméne hebrejského původu) ke křesťanské víře.

Když se papež Pius XI. roku 1928 vzdal titulu velmistra Řádu Božího hrobu, odevzdal Řád do výlučné autority latinského patriarchy jeruzalémského, který dostal titul „rektor a trvalý administrátor Rytířského řádu Božího hrobu“. V důsledku událostí druhé světové války byl Barlassina zbaven možnosti komunikovat s Římem i se členy Řádu, a proto papež roku 1940 ustanovil na jeho žádost patronem a protektorem Řádu kardinála Nicolu Canaliho. Ten se po Barlassinově smrti (1947) stal administrátorem Řádu Božího hrobu a po jeho reformě v roce 1949 také prvním kardinálem-velmistrem.
V době Barlassinova patriarchátu byl přijat nový řádový statut (1932). Patriarcha také přijal do Řádu Jana Jiřího Rückla i další rytíře z Československa, takže v roce 1929 mohlo vzniknout československé místodržitelství.

Literatura a odkazy

• Paolo Pieraccini, Il Patriarcato latino di Gerusalemme (1918–1940). Ritratto di un patriarca scomodo: mons. Luigi Barlassina, Il Politico. Rivista italiana di scienze politiche 63 (1998), č. 2, s. 207–256. JSTOR: www.jstor.org/stable/43101792.
• Tomáš Parma, Rytíři, dámy a poutníci. Dějiny a současnost Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského a jeho působení v českých zemích, Olomouc 2020, s. 155–183.
• Cécile Leca, The Latin Patriarchs of Jerusalem – Ten facts about Luigi Barlassina, článek na webu Latinského patriarchátu jeruzalémského, 9. 5. 2022 (dostupné v angličtině, italštině, arabštině, španělštině a francouzštině).