„Každý křesťan je občanem Svaté země“

Interview Françoise Vayna s Margaret Karramovou, prezidentkou hnutí Fokoláre, v březnu 2023

Margaret Karramová 1. února 2021 zvolena prezidentkou hnutí Fokoláre. Narodila se v Haifě, v arabské rodině, která zde byla dlouhodobě přítomná. Její otec, Búlos Asaad Karram, byl členem Řádu Božího hrobu.

Margaret, mohla byste nám v několika slovech nastínit historii vaší palestinské rodiny?

Narodila jsem se v Haifě, v Galileji, 3. března 1962. Moji rodiče byli Palestini a katolíci, a dali mi jméno Marguerite-Marie na počest vizionářky z Paray-le-Monial, která měla zásadní úlohu v šíření úcty a lásky k Ježíšovu Srdci. Můj otec pocházel z Nazareta, moje matka z Haify, a vzali se v padesátách letech. Mám tři sourozence: Marii Terezii, Annu Marii a Antonína Josefa. Už při narození jsme získali izraelské občanství. Členové otcovy rodiny utekli do Libanonu v roce 1948, když vznikl Stát Izrael, a nemohli se navrátit. Nemohli jsme se příliš často setkávat s našimi příbuznými, ale velmi rádi jsme poslouchali prarodiče a rodiče, když nám vyprávěli o dějinách naší rodiny a listovali při tom albem rodinných fotografií. Skutečnost rozdělených rodin je těžká, prožívali jsme ji jako velké utrpení s pocitem nespravedlnosti, ale naše výchova k víře nám dala horizont bratrství, abychom stavěli mosty pokoje.

Když jsem byla dítě, žili jsme v Haifě ve čtvrti, kde žilo mnoho židovských rodin, ua úpatí hory Karmel a nedaleko slavného kláštera a poutního místa Panny Marie Karmelské. Ve škole sester karmelitek jsme se spolu s muslimskými dětmi naučili odpouštět a rozvíjet mezináboženské vztahy. Vzpomínám si, že židovské děti z naší čtvrti nás občas urážely, říkaly nám, že máme odejít, protože tato země nám nepatří… Když maminka viděla, že proto pláču, pozvala tyto děti k nám domů, a dala jim ještě teplý chléb. Měla jsem asi pět let, a bylo to pro mne nepředstavitelné úsilí, ale nikdy nezapomenu na úsměv těch dětí, když odcházely z našeho domu každé s kouskem vynikajícího arabského chleba. Pak přišli jejich rodiče, aby mamince poděkovali, a tak se mezi námi všemi zrodil nový vztah. Naučila jsme se, jak nepatrné gesto lásky může vybudovat přátelství a pomoct nám překonat naše strachy a obavy.

Váš otec byl členem Řádu Božího hrobu, co tato příslušnost pro vás znamená?

Můj otec. Búlos Asaad Karram se narodil v roce 1918 a byl poasován an rytíře Božího hrobu kardinálem velmistrem Eugenem Tisserantem dne 25. března 1965, o svátku Zvěstování Páně, když byl jeruzalémským patriarchou Mons. Alberto Gori. Na našeho obývacího pokoje našeho domu v Haifě visela fotografie mého otce v bělostném plášti s jeruzalémským křížem: tato fotografie doprovázela mé dětství a mé dospívání. Pak jsme také objevila všeobecný význam závazku třiceti tisíc řádových členů po celém světě, kteří jsou nositeli starostlivosti o mateřskou církev ve Svaté zemi ve jménu Svatého Otce a celé všeobecné církve. Moje sestra před nedávnem našla album s fotografiemi z investitury mého otce, a velmi nás to oslovilo.

Můj otec miloval Boží Hrob a chtěl do temnot svět a přinášet Kristovo světlo. Byl zodpovědný na právní otázky Otců karmelitánů, byl prezidentem karmelitánského třetího řádu, prezidentem Mariiny Legie, vedl farní pěvecký sbor. Byl velkým mariánským ctitelem a na prosbu jednoho biskupa napsal v arabštině knihu o mariánských zjeveních. Zkrátka, měl v místní církvi mnoho povinností, které na sebe dobrovolně vzal. Rok po jeho rytířské investituře v Řádu Božího hrobu byl bohužel raněn mrtvicí a ztratil řeč, on, který mluvil sedmi jazyky… Postupně se z mrtvice vzpamatovával, ale třicet let byl částečně postižený, nechopen práce. Když začal být paralyzovaný, byly mi pouhé čtyři roky. Miloval Pannu Marii, často jsme jej viděla recitovat růženec. Jeho první slova po roce ochromení byla „Ave Maria“.

Po mrtvici už se můj otec nikdy nepodíval do Jeruzaléma k Božímu hrobu, ale Božím řízením jsem mohla žít a sloužit 25 let ve společenství našeho hnutí, „fokoláre“ ve Svaté zemi. Mým životem se vine jakoby zlatá nit, snažím se být rytířem po ženském způsobu, „rytířka“ Ukřižovaného a opuštěného Ježíše, služebnice světla lásky, které ozařuje noci našeho lidství.

Fokoláre má v Jeruzalémě projekt jednoty, spojený s původním římským schodištěm, které použil Ježíš, když po Poslední večeři opouštěl Večeřadlo a šel do Getseman. V jaké je tento projekt fázi, a jak bude fungovat?

Tradice vypráví, že když Ježíš vycházel z Večeřadla po poslední večeři se svými učedníky, scházel po tomto schodišti z Hory Sión do údolí Cedronu a až do olivové zahrady, díval se k nebi a recitoval modlitbu, která je samotným srdcem jeho zákona a obracel se k Otci: „Aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21) Když pak byl zatčen, znovu po ní vystoupal, aby byl souzen Veleradou během nespravedlivého procesu v domě velekněze Kaifáše. Chiara Lubichová navštívila Svatou zemi v roce 1956 a velmi ji oslovilo právě toto místo, tak důležité pro Evangelium. Chtěla vytvořit centrum, v němž by lidé mohli svědčit o tom, že jednota je možná. První ženské fokoláre, rodinné ohnisko, bylo založeno v roce 1977 v Jeruzalémě a tento sen přetrvával, i když jsme nevěděli, jak bychom jej uskutečnili.

Assumpcionisté, řeholníci usazení v Jeruzalémě u kostela sv. Petra in Gallicantu, v roce 1989 přemýšleli o tom, že prodají část terénu poblíž těchto svatých schodů a my jsme jej pro tento projekt koupili. Kvůli administrativním problémům byla smlouva mezi assumpcionisty a fokolaríny podepsána až v roce 2003. Od té doby až dodnes jsme jednali s místními autoritami: ministerstvem vnitra, izraelským památkovým úřadem (Israel Authority of Antiquities), jeruzalémskou radnicí atd… abychom získali stavební povolení, které snad získáme v brzké době.

Budova bude zabírat pouze 1000 metrů čtverečních a bude uprostřed zahrady o rozsahu 7000 m2, které umožní okamžiky setkávání a sdílení. Mezinárodní centrum pro jednotu a pokoj bude sdružovat osoby různých církví a nekřesťanských náboženských společností, aby mohli sdílet zkušenosti, přednášky a setkání na téma mezináboženského dialogu. Budou tam moci přicházet poutníci, ale také obyvatelé Svaté země. Místo je bohaté svými duchovními významy, je velmi blízko západní chrámové zdi, známé jako Zeď nářků, ale i Velké mešitě. Od mého mládí pracujeme na tomto projektu a já doufám, že se dočkám jeho uskutečnění, protože tolik ležel na srdci Chiaře Lubichové.

Dát svůj život za jednotu je obrovská věc, a často je velmi bolestivá, vždyť i Ježíš nežádal Otce před svou smrtí jen tak pro nic za nic. Jde o odkaz, závěť, který je nejdražší Jeho srdci. Jsme si plně vědomi, že milosti, které toto centrum bude dávat, je zapotřebí získat naším úsilím, našimi obětmi, a tak neustáváme v lásce, v modlitbě a v naději. Svatá země, jak po vzoru Pavla VI. říká papež František, je „páté evangelium“. “Obeznamovat lidi se Svatou Zemí znamená předávat ‚páté evangelium‘, totiž dějinné a zeměpisné prostředí, v němž se zjevilo Boží Slovo, a stalo tělem se v Ježíši z Nazareta, pro nás a pro naši spásu”, řekl v lednu 2022. „Znamená to také znát osoby, které dnes žijí na těchto místech, život křesťanů různých církví a denominací, ale také znát život židů i muslimů, abychom se snažili budovat bratrskou společnost ve složitém a náročném kontextu, jakým je prostředí Středního Východu.“ To je naše poslání.

Kardinál Carlo Maria Martini řekl, že dokud nebude mír ve Svaté zemi, nebude mír ve světě. O si o tom myslíte?

S kardinálem Martinim, který do Svaté země přijel žít a chtěl zde i zemřít, jsem se setkala mnohokrát. Přišel za námi do fokoláre. Mluvili jsme o tom, jak mnozí křesťané odcházejí, v důsledku velkých obtíží opouští Svatou zemi, bez naděje na návrat. Židé a muslimové se čas od času střetávají v bratrovražedném souboji. Kardinál Martini říkal, že přirozeně musíme respektovat ty, kdo chtějí odejít, ale zároveň musíme věřit v sílu kvasu, ve křesťanskou přítomnost, která je sice křehká, ale velmi životná a pravidelně oživované poutníky přicházejícími z celého světa.

Každý křesťan je občanem Svaté země, a z toho pramení důležitost pout, která rytíři a dámy Řádu Božího hrobu navazují s farními společenstvími prostřednictvím každoročních poutních výprav.

Kardinál Martini také často zdůrazňoval důležitost mezináboženského dialogu jako mistrovské cesty míru. Nesmíme se nikdy přiklonit na jednu nebo na druhou stranu, opakoval. Podporoval nás v lásce bez rozdílu, v jemné rovnováze, která spočívá v jednání s některými, a poté s některými dalšími, dokud se nám nepodaří je shromáždit. Tato práce zasévání, zasévání, zasévání, přináší plody v dlouhodobém horizontu.

Shromáždili jsme židy, muslimy i křesťany, kteří se navzájem neznali a báli se jeden druhého. Strach staví zdi v nitru lidí. To, co chybí a co musíme kultivovat, je vzájemné poznání. Spolupracovali jsme například s jednou organizací, abychom podpořili skupinu mladých všech tří náboženství, kteří se začali scházet jednou týdně v Jeruzalémě jen proto, aby spolu mluvili a navzájem se poznávali. Tento projekt by měl trvat alespoň rok, a byl opakován s různými mladými lidmi. Tato zkušenost postupně mění způsob, kterým se na sebe lidé dívají a přivádí je k touze dělat krásné a konkrétní věci společně. Před několika měsíci jsme zorganizovali mezináboženský víkend s rodinami, mladými a dětmi, kteří společně prožili atmosféru skutečného respektu a vzájemného poznání.

Jakým způsobem vás Panna Maria, která má v hnutí Fokoláre tak důležité místo, vede po cestě mezináboženského dialogu?

Panna Maria je pro mne vzorem, protože je ženou dialogu a míru. Především dokázala naslouchat Božímu hlasu a přilnula k jeho projektu lásky. Věřila, aniž by vše dokázala pochopit. Můžeme se od ní učit naslouchání, protože často máme strach střetnout se s druhým, který jej jiný, navázat vztah. V dnešní společnosti cítíme, ale ve skutečnosti nenasloucháme, příliš mluvíme. Nemá však naslouchat pouze ucho, ale především srdce. Maria nám pomáhá přijmout v modlitbě naslouchající srdce, když následujeme jejího příkladu. Marie uvažovala, meditovala ve svém srdci. Spolu s ní se snažím nosit osoby ve svém srdci a svěřovat je Bohu. Také Maria jednala, uměla běžet za Alžbětou, svou starší sestřenicí, aby jí podpořila. Uměla zasáhnout, jako v Káně, pro potřeby lidí a pro jejich štěstí. Pokud naše jednání ve společnosti má nějakou naději, že bude plodná, je to v míře naší schopnosti naslouchat, ztišit se, kontemplovat. Maria byla ponořena do Tóry, určitě navštěvovala často nazaretskou synagogu, chodila do jeruzalémského chrámu. Vede nás, abychom uskutečňovali v praxi Boží Slovo. Šíření Slova Života, které již tolik let naše hnutí každý měsíc uskutečňuje, jde tímto směrem. Slovo života se dotýká milionů lidí, ve všech řečech, a Evangelium, které je prožíváno, vyvolává mimořádné změny, skutečnou revoluci lásky na duchovní a společenské úrovni. Když jsem byla mladá, chtěla jsem bojovat za spravedlnost a mohla bych být v pokušení vzít do ruky zbraň, abych jí dosáhla. Slovo života mi umožnilo účastnit se na budování svaté země, Svaté země, o níž sní Bůh a kterou Bůh miluje, a nikoli země zbrocené krví.

Celá církev je pustošená opakovanými skandály, ani hnutí jako je to vaše toho nejsou ušetřena. Jak prožíváte toto období krize a jakou úlohu mohou mít ženy v budoucnu, aby veškeré možné druhy zneužívání definitivně ustaly?

Krize zneužívání v Církvi dává znovu zaznívat výzvě k očištění. Bůh nás chce očistit, aby náš život osvobodil od pýchy, abychom tíhli pouze k budování jeho Království, vzdáleného vší sebevztažnosti. V tomto období bouře vypadá Ježíš, jakoby spal na dně lodičky, musíme však pokračovat v tom, abychom mu byli věrní tím, že se snažíme žít lepším životem. Bůh dopouští tento proces, aby došlo k zásadní reformě, evangelní reformě. Současný synodální proces nám pomáhá jako Božímu lidu, jako pokřtěným, abychom se navzájem podporovali s odhlédnutí od našich institucionálních příslušností, abychom postoupili v respektu k charismatům. Na této cestě mohou ženy zcela jistě přinést do Církve vyváženost, aby byly vztahy osvobozeny od vůle k moci. Prezidentkou hnutí Fokoláre bude vždy žena, což je znamení, zdůrazňující důležitost ženy v Církvi a její obohacující a doplňující roli. Ženy mají schopnost milovat a trpět, která je rozdílná od schopnosti mužské, mají odlišnou sensibilitu a mohou učinit mnoho pro předání víry, aby duchovně „daly život“. Dnešní svět je unavený řečněním a potřebuje životní zkušenosti, které se uskutečňují v trpělivosti očekáváni. Ženy jsou fyziologicky více orientovány na plodnost než na výkonnost. Papež František to velmi zdůrazňuje, aniž by ženy chtěl klerikalizovat, a jeho pontifikát je i na tomto poli velkou nadějí.

Zdroj: Webové stránky Rady velmistra OESSH, březen 2023. Překlad: © Česká magistrální delegace OESSH, květen 2023.