Skip to content

Úvaha kardinála Pizzabally při 60. výročí setkání papeže Pavla VI. s patriarchou Atenagorou v Jeruzalémě (5. 1. 1964)

Setkání papeže Pavla VI. a konstantinopols-kého patriarchy Athenagory se dne 5. ledna 1964 odehrálo v budově kláštera a Cyrilome-todějské smírné kaple, kterou mezi dvěma svě-tovými válkami vybudovali českoslovenští čle-nové Řádu Božího hrobu a poutníci pod vede-ním Mons. Antonína Bartoše. Dnes je tato budo-va sídlem apoštolské delegatury v Jeruzalémě.

Ještě dnes je součástí života dnešních křesťanů ve Svaté zemi radost, kterou před šedesáti lety událost pouti papeže Pavla VI. přinesla do života města Jeruzaléma, který doslova nabila novostí. Jako všechno, co se týká Jeruzaléma, hluboký význam těchto událostí a především setkání Svatého Otce s ekumenickým patriarchou Atenagorou, změnilo tvář Církve a vyznačilo její cestu až dodnes.

Římský biskup se navracel do Jeruzaléma, odkud vyšel před dvěma tisíci lety. Během pouti, která jej zavedla na hlavní svatá místa, se setkal s ranami, jejichž historie je dodnes viditelná v místní geografii i v srdcích lidí až dodnes. Mohl však také zakusit silné objetí veškerého obyvatelstva, které jej přijalo s neuvěřitelnou radostí a nadšením, a které nevývratně ukázalo svým pastýřům, že nechce zůstat ve vězení nesmírně obtížných dějin této země, ale že chce pokročit dál. Dobové filmy a fotografie ukazují Pavla VI. při vstupu do Svatého města, kdy je doslova umačkaný nadšeným a euforickým davem. Někdy stačí jen malá gesta, která často i nevědomky mnozí očekávají a vyhledávají, aby probudila touhu po setkání a pokoji, která dříme v srdci každého člověka, a především tady ve Svaté zemi, která je poznamenána nekonečným napětím, konflikty, rozdělením. Křesťanský Jeruzalém byl nehybný, jakoby zastavený mezi starobylými zákonitostmi, zvykovými směrnicemi, které spíše paralyzovaly než usměrňovaly společný život. Návštěva papeže Montiniho prolomila tuto zeď, která vypadala tak pevně, zeď různých statu quo, které byly spíš neprávem než smysluplně používány, aby nebylo nutné poctivě se vyrovnat jedni s druhými. Stačila jedna prostá návštěva, aby se smetl staletý prach, který ležel na našich vztazích.

Tuto papežovu pouť poznamenala především událost setkání s ekumenickým patriarchou konstantinopolským. Návrat Petra po dvou tisících letech do Jeruzaléma, místa zrození jedné a nerozdělené Církve, se nemohl vyhnout tomuto zranění, hlubšímu než všechna ostatní, zranění které poznamenalo putování církve v celém jednom tisíciletí. Návrat Petra do Jeruzaléma byl také začátkem nové cesty pro všechny křesťany, cesty vzájemného nového přibližování, nové četby a vykoupení vlastních dějin, touhy a nostalgie po ztracené jednotě. Navrátit se do Jeruzaléma a znovu z něj vyjít s sebou vždycky nutně přináší hlubokou proměnu. Jeruzalém je pro křesťana místem, kde se Vykoupení stalo skutečností a zkonkrétnilo se, mistem, které změnilo význam odpuštění, spravedlnosti, pravdy. Není možné přijít do Jeruzaléma a nevyrovnat se s těmito skutečnostmi, které právě zde, opakuji, nabývají jedinečnou konkrétnost.

O tohoto okamžiku se v ekumenickém dialogu mnohé změnilo. Dnes již postoje respektu a přátelství mezi církvemi a křesťany považujeme za samozřejmé. A vděčíme za to jim, papeži a ekumenickému patriarchovi, vděčíme za to jejich odvaze, jejich prorockému pohledu. Během své pouti v roce 2014 se František setkal s ekumenickým patriarchou Bartolomějem a konkrétně ukázal, jak daleko Církev došla během padesáti let. V roce 1964 se setkání odehrálo na Olivové hoře, což je důležité a významné místo, ale v městě Jeruzalémě je poněkud na okraji. V roce 2014 se setkání odehrálo již v centru křesťanského Jeruzaléma, v bazilice Božího hrobu, která není jenom místem památky Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, ale je také z mnoha důvodů považována za symbol našich rozdělení.

Zdroj: Custodia Terrae Sanctae 2014

My. kteří žijeme v Jeruzalémě, dobře víme, jak dlouhá ještě bude cesta a jak je obtížné být a žít společně, ale prostá skutečnost, že tato tak důležitá událost se mohla odehrát na místě, které je nám nejdražší, je jednoznačným znamením pokroku, který byl učiněn. Před šedesáti lety jedno objetí zbořilo zeď rozdělení dvou církví a zahájilo nové období jejich života. Objetí, které se uskutečnilo po padesáti letech, obnovilo vlnu radosti a jednoty v Duchu, které nikdo z nás nyní nemůže předvídat, ale které nese mnohé plody v dnešním životě Církve. Vidíme to při restaurování baziliky, které svorně provádíme společně, což je dnes samozřejmé, ale před několika málo lety by to bylo nemyslitelné. Společná setkání, prohlášení, iniciativy mezi dnešními církvemi jsou již považována za něco naprosto běžného. Společné pastorační iniciativy ve školách nebo farnostech jsou vyjádřením touhy po bratrství nejenom několika málo jednotlivců, ale celého místního křesťanského společenství v jeho rozličných denominacích. Dalším příkladem pak může být Pastorační vademecum katolické Církve, které dává konkrétní pokyny, jak slavit svátosti ve smíšených rodinách (a to jsou skoro všechny) tak, aby byla respektována víra i city všech.

Také dnes, a možná ještě více než včera, potřebujeme odvážné muže a ženy, kteří jsou schopní mít vizi, dokážou vidět za utrpení přítomného okamžiku a osvobodit své srdce utlačované tolika strachy. Muže a ženy, kteří jako Pavel VI. a Athenagora svým slovem i svými gesty budou umět ukázat dnešním křesťanům ve Svaté zemi obtížnou i fascinující cestu pokoje.

Zdroj: Osservatore Romano, 3. 1. 2024. Vatican News 4. 1. 2024.

Pavel VI. a Athenagoras, 60 let od historického objetí v Jeruzalémě

Back To Top