Dne 24. října 2020 jmenoval papež František latinským patriarchou Jeruzaléma dosavadního administrátora patriarchátu, Mons. Pierbattistu Pizzaballu. Nový patriarcha se obrátil na svou diecézi svým prvním pastýřským listem:
Moji drazí,
před čtyřmi lety, když jsem končil své poslání kustoda Svaté země, mě Svatý Otec jmenoval apoštolským administrátorem Latinského patriarchátu jeruzalémského.
Toto ustanovení, které mne doposud překvapuje a vyvádí z míry, jsem interpretoval ve světle slovesa „navrátit se“ : jako emauzští učedníci, kteří opouštěli Jeruzalém po velikonočních událostech, jsem pociťoval pozvání, abych se do Jeruzaléma vrátil, vydal se znovu na cestu, nalezl společenství, pracoval s větším nasazením. Byly to roky uprostřed vás, roky obnovy, roky sklizně, intenzivního nasazení, ne vždy snadného a často únavného. Společně jsme se pokusili vyřešit některé problémy diecéze, aby mohla své svědectví a své poslání vykonávat obratněji a zřetelněji.
Když jsem byl přesvědčen, že moje poslání v Jeruzalémě už je u konce, zastihlo mne další pozvání papeže Františka, který chce, abych byl patriarchou. Nyní mne tedy žádá, abych „zůstal“. Nemohu se ubránit přitažlivosti a tíži tohoto slovesa. Jde o slovo vyzrálé trpělivosti, bdělého očekávání, seriózní každodenní věrnosti, která není sentimentální ani dílem jediného okamžiku. Je to především pozvání Pána, který před Nanebevstoupením vyzývá své apoštoly, kteří jsou ještě dezorientovaní a zmatení a v pokušení jít svou cestou, nebo všechno naráz rozhodnout, takřka znásilňovat Boží čas. Ježíš jim říká: „zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (Lk 24,49). A oni zůstali a naučili se, že naplnění Království není v jejich rukou, že pochází Shůry, že je třeba jej vzývat a očekávat v trpělivosti víry a naděje.
Zůstávám tedy i já, abych mohl kráčet mezi vámi a s vámi ve víře a naději, a očekávat Moc, která pochází shůry. Chtěl bych kráčet především s kněžími, řeholníky a řeholnicemi, jáhny a seminaristy: s nimi zůstávám ve službě všem, abych svědčil a učil se o prvenství Božím, o prvenstí jeho času, trpělivosti setby, očekávání naplněném naději a jistotou o plodech Ducha.
„Zůstat“, „setrvat“, je však v Janově evangeliu slovesem lásky, opravdové lásky, které se učíme ve Večeřadle a v Getsemanech. To je pro mne ten nejobtížnější význam. V době, kterou charakterizuje stále více vyhýbavost a útěk, rychlost hledání stále silnějších emocí, to vypadá, jako by šlo o překonané, zastaralé a nemožné pozvání.
Valí se na nás staré i nové problémy: krátkodechá politika neschopná vize a odvahy, stále více rozdrobený a rozdělený život společnosti, ekonomie, která nás stále více ochuzuje, a konečně i tato pandemie, která nám nutí pomalý rytmus stojící v protikladu k životu, na nějž jsme byli zvyklí. Myslím také na naše školy, které mají stále větší obtíže, naše církevní společenství, tak často křehká a vlastně na tolik problémů vně i uvnitř nás, které už známe. To všechno nás učí – bolestně, ale doufám, že i účinně – že kroky a rytmy člověka, který chce zachránit sebe sama i celý svět, musí být jiné.
Nesmíme ztrácet naději. V uplynulých čtyřech letech jsem udělal zkušenost, že spolu s tolika problémy máme i prostředky, touhu a sílu dívat se kupředu s důvěrou, že jsme v této nejasné době schopni žít křesťanskou nadějí.
Také proto cítím, že já sám i naše církev jsme pozváni, abychom „zůstávali“ ne tak ani na určitém místě, ale především v rozpoložení ducha, v životní otevřenosti: zůstat věrni daru Kristovu i daru nás samotných pro spásu světa.
Vím, že nás čekají obtížné okamžiky a náročné volby, ale jsem si jistý, že budeme-li jednotní, podaří se nám dívat se na zítřek s důvěrou, jak tomu bylo doposud.
Ujišťuji vás všechny o svém rozhodnutí sloužit každému, našim lidem a naší církvi, milovat ji jak je to jen možné láskou Večeřadla a Getseman, dávat vám k dispozici to, co jsem a co mám. Prosím vás, abyste se mnou zůstali ve stejném rozpoložení, ve stejném rozhodnutí.
Pallium, které ve slavnostních okamžicích bude znamením mé nové služby uprostřed vás, nám bude připomínat, že ve křtu jsme se rozhodli vzít na sebe Kristovo jho, tíhu a slávu Kříže, který je láskou vydanou až ke smrti a ještě dál…
Duch nás zve, abychom se dívali na Boží budoucnost, která přijde „za několik málo dní“, která je už vlastně uprostřed nás. V tomto novém počátku naší milované církve v Jeruzalémě se dejme vést Duchem. Naše ohcránkyně, Královna Svaté země, ať se přimlouvá za nás za všechny.
Ze srdce vás objímám a žehnám vám ve jménu Páně.
+ Pierbattista Pizzaballa
Latinský patriarcha jeruzalémský
Jeruzalém, 24. října 2020
Zdroj: Web Latinského patriarchátu jeruzalémského. Překlad: © Česká magistrální delegace Řádu Božího hrobu, říjen 2020.