Liturgické texty: Skt 10,34–43, Ž 118, Kol 3,1–4, Jn 20,1–9
Nejdůstojnější Excelence,
drazí bratří a sestry v Kristu,
ať vám Pán dá svůj pokoj!
Přicházím na toto svaté místo, abych prosil o dar Ducha, který stále udržuje Církev, aby podporoval také mne i vás na začátku této mé nové služby.
Forma gregis pastor (pastýř formuje stádo). Ale jaká forma? A jaký model?
To, že toto nové poslání začíná právě zde, v bazilice Zmrtvýchvstání, a že se čte evangelium o Zmrtvýchvstání, není náhoda. Právě ve světle tohoto evangelia musíme číst jak novou službu, tak i naši samotnou Církev.
Co dnes znamená pro církev v Jeruzalémě potkat Zmrtvýchvstalého a svědčit o něm? Co znamená být církví v Jeruzalémě? Jak to vykládám já, který jsem povolán k tomu, abych byl pastýřem této církve?
Evangelium mluví o noci a temnotě, které už nebudí strach, protože ustupují prvním paprskům ranního světla. Mluví o těžkém kameni, jenž byl odvalen a už nic neuzavírá, o učednících kteří utíkají, o pohřebních plátnech – znameních smrti – jež už nikoho neobepínají, o očích, jež vidí, o srdcích, jež věří a o Písmu, jež se odhaluje plnému porozumění. Je to evangelium rázné a prudké, plné života, evangelium, které mluví o nás!
Evangelium po nás požaduje, abychom se neuzavírali do našich večeřadel a neměřili naše poslání v církvi našimi strachy, ať už jsou osobní či kolektivní, ale vyzývá nás k četbě církevní skutečnosti Jeruzaléma, naší církve, ve světle setkání se Zmrtvýchvstalým.
Jsme církví Kalvárie. Ale právě na Kalvárii se z probodeného Kristova srdce zrodila Církev. Kristus na kříži neznamená pouze vykupitelské utrpení, ale především lásku a odpuštění. Jsme tedy také Církví lásky, jež nikdy nespí, je stále bdělá, umí odpouštět a dávat život, pořád, bezpodmínečně.
Jsme církví Večeřadla. Nejenom Večeřadla se zavřenými dveřmi a lidmi paralyzovanými strachem. Evangelium mluví o učednících, kteří běží ven, aby se setkali se Zmrtvýchvstalým. Večeřadlo je místem Zmrtvýchvstalého Krista, který prochází zavřenými dveřmi a dává Ducha a Pokoj. Žádá nás, abychom byli církví překonávající zdi a zavřené dveře, církví, která věří, hlásá, buduje mír, ale ne „ten, který dává svět“ (Jan 14,27). Už mnohokrát jsme zažili prohlašování pokoje, jež bylo zrazeno a pošlapáno. Církev musí budovat pokoj, který je plodem Ducha dávajícího život a důvěru, znovu a znovu, bez oddechu.
O Letnicích Duch stvořil Církev, která je rozmanitá, spředena z rozličných jazyků a kultur; je však jediná, má „jedno srdce a jednu duši“ (Skt 4,32). I my dnes jsme církví rozšířenou po obrovské oblasti, v níž mají různé kultury a různé jazyky často pokušení soustředit se jen na sebe. Jsme však povoláni k jednotě, jež je však něčím jiným než uniformitou. Chceme být církví jednotnou, bez hranic, církví přijímající, schopnou růst a milovat i v rozdílnosti. Místní věřící v různých oblastech, poutníci, migranti, dělníci: všichni jsou intergální součástí naší mnohotvaré církve v Jeruzalémě.
Neustálé setkávání se s druhými, kteří jsou od nás tak odlišní, uvnitř našeho domu, církve, by nás mělo uschopnit k naslouchání druhým i mimo náš dům. Mnohotvará povaha církve v Jeruzalémě nás vyzývá k tomu, abychom byli církví stále více „extrovertní“, přijímající, otevřenou druhým.
Jsme církví, jež není příliš velká co do počtu věřících. Je to součást naší identity a nesmíme to dramatizovat. Tato okolnost nám připomíná, že nejsme a ani neexistujeme pro nás samotné, ale proto, abychom vstupovali do vztahu s těmi, které potkáváme. Žene nás k tomu, abychom byli iniciativní, především ve vztahu k národům a vírám, jež s námi obývají společný prostor, ať už jsou to křesťané, muslimové, židé nebo drúzové.
Jsme Církev-Matka, mateřská církev. Matka plodí. Můžeme parafrázovat známé úsloví a říci: Semel mater, semper mater (jednou matka, provždy matka). Život se rodí neustále, v každém úkonu a gestu darování, oběti a přímluvy. Ať je tedy naše církev taková: neuzavřená do sebe, nesoustředěná na své rány, stále si připomínající, že jsme stvořeni pro věčný život. Jen tak můžeme být účinně i církví, jež je schopná se přimlouvat, dávat do středu své pozornosti toho druhého, toužící říct vždy slovo naděje a útěchy v těch nejobtížnějších podmínkách, rozhodnutou hájit práva Boží i práva člověka, pozornou k těm nejpotřebnějším, nasazenou pro budování společenství vzájemné solidarity. A pak si najednou uvědomíme, že právě když upřeme svůj pohled k Nebesům a mimo nás, jakoby mimoděk nalezneme i smysl, nadšení, vášeň a energii pro náš vlastní dům.
„Ještě totiž nerozuměli Písmu“ (Jan 20,9). Naše církev je povolána nejprve k tomu, aby žila ve světle Slova Božího, které má společně se svátostmi živit nejenom naši víru, ale celý život. Pochopení Písma mění život a dává mu orientaci, otevírá srdce. V Božím Slově nacházíme podporu, smysl a motivaci k naší církevní službě. Slovo Boží dává orientaci pastorační službě, nikoli naopak.
Evangelium mluví o kamenu, který byl odvalen. I když je tolik problémů a těžkostí, jež se na nás valí, chceme zvěstovat, že nás nic neudrží zavřené v hrobě, že jsme živou církví, že nás žádný balvan nezastaví a nebude nám vadit. Písmo nás vyzývá k tomu, abychom se otevřeli, podívali se ven a běželi jako ženy a učedníci, abychom zvěstovali, že není nic krásnějšího, než žít pro Kristovo evangelium.
Chceme tedy být neustále v pohybu v následování Ježíše, nepřestávat běžet, neuzavírat se do našeho pohodlí… Církev nežije v nářku nad tím, co bylo včera, a neztrácí se v analýzách proto, aby se ptala, jak to má být dnes, ale žije v přítomnosti, pokojně a beze strachu. Chceme-li následovat Ježíše, musíme spolu s ním být v pohybu. Naše neustálé nářky nad situací, nad problémy, jimž musíme čelit, nad naší únavou, jsou možná pochopitelné v těchto nesnázích, ale jsou přece jen překážkou v naší cestě za Vzkříšeným.
A konečně – chceme kráčet společně. Žádný jednotlivec, žádná skupina, žádný nápad není pro to, co slouží círvi, vším, ale zároveň je každý naprosto nutný. Jen společně se můžeme podporovat navzájem. Každý se svým vlastním úkolem, vlastní funkcí, vlastní službou, vlastní identitou, ale všichni dohromady ve službě Království.
Svěřujeme tuto novou službu Svaté Panně, silné a charakterní, jež stojí u paty Kříže, ale je i Pannou radosti v setkání s Kristem vzkříšeným. Podle jejího příkladu můžeme odolávat ve zkouškách a díky činnosti Ducha žít naplno radost z toho, že se cítíme být stále milovaní Bohem.
+ Pierbattista
Zdroj: Web Latinského patriarchátu v Jeruzalémě. Překlad: © Česká magistrální delegace, prosinec 2020