Homilie velmistra na mši sv. slavené pro poutníky z Českého místodržitelství Řádu Božího hrobu
Řím, kostel sv. Onufria na Janikulu, 28. 1. 2024 (4. neděle v mezidobí)

Evangelium (Mk 1,21–28): V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu přísně rozkázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.

Zaměřme se na úryvek z Makrova evangelia, který nám dnes církev nabízí. Setkáváme se s Ježíšem v Kafarnau a v evangeliním úryvku nás zaujmou dva aspekty. Především zde Ježíš učí jako někdo, kdo má moc. V jeho době také učitelé zákona a farizeové vyučovali, byli mistři, a Ježíšovo učení se na první pohled od jejich vyučování neliší. Evangelium však právě ve vztahu k farizeům a učitelům Zákona zdůrazňuje, že Ježíš učí s mocí, s autoritou. Toho si jeho současníci nemohli nevšimnout. Úryvek z páté knihy Mojžíšovy (Dt 18,15–20), který jsme slyšeli jako první čtení, ukazuje, že prorok vždy musel mluvit ve jménu Božím. Nemohl mluvit ve svém jménu, a Deuteronomium říká: „Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil,“ bude hnán ke zodpovědnosti, budu ho hnát ke zodpovědnosti. Ježíš nemluví ve jménu Božím, mluví svou vlastní mocí, ze své autority, sám ze sebe. To je velká změna, revoluční změna. My jsme svou vírou přijali a uznali Ježíše, věříme, že Ježíš je Bůh, a jako Boží Syn mluví jménem Božím, a tak je pro nás tento aspekt skoro normální, nemáme s ním problém. Ježíš tedy potvrzuje své božství tak, že mluví způsobem jakým nikdo před ním nemluvil.

V našem evangelním úryvku s však můžeme všimnout i druhého aspektu. Ježíš nejenom mluví, učí s mocí a autoritou, on také s mocí koná činy. Evangelium vypráví, že v synagoze byl člověk posedlý nečistým duchem. Nečistotu nelze chápat ve smyslu sexuální nečistoty, jde spíš o někoho, kdo ztratil čistotu ducha. V klamu, ve kterém žije, se táže Ježíše: Co jsi přišel udělat? Vím, kdo jsi! Tato situace vyžaduje moc a sílu Páně nejenom v učení, ale i v tom, co se dotýká samotné podstaty lidského bytí. Duch, který klame, říká: „Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Toto svědectví Ježíš nepřijímá: nejedná se o svědectví víry. Duch klamu ve svém svědectví říká pravdu, ale evidentně zde není víra. Ježí tomuto duchu lži přikazuje, aby vyšel z onoho člověka, aby jej osvobodil. Také mně se jednou přihodilo, že jsem se modlil za člověka, který nepůsobil normálně. Jeho hlas, jeho srdceryvné chování byly vskutku hrozivé. Udělalo to na mne opravdu velký dojem, a neuplyne den, abych se nemodlil za ty, kdo jsou trápeni klamem zlého ducha. Před duchem zla totiž zakoušíme naši nemohoucnost, naše meze a omezení, naši neschopnost i naše obavy a strachy. Nestačí jenom modlitba, nestačí sympatie, protože duch zla je velmi silný. Ne náhodou Ježíš říká, že s duchem zla se musí bojovat modlitbou, postem, pokáním a s milostí Boží. Z otroctví, do nějž je uvržena a z klamu do kterého upadla lidská osoba, ji může vysvobodit pouze mocný čin Boží. My můžeme jen prosit, přimlouvat se. Před touto dramatickou skutečností konkrétního člověka Ježíš znovu, ještě jednou jedná s mocí a osvobozuje jej od zlého ducha. Nevidíme tedy Ježíše jako toho, kdo pouze mluví s mocí, ale s mocí také jedná. Úryvek končí, či spíše vrcholí slovy: „Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.“

Dnešní úryvek jsme již možná četli nebo slyšeli tolikrát, často jen povrchně, jako nějaký evangelní příběh, historku, kterých je v evangeliích tolik… Tato evangelní slova však v sobě nesou sémě moci Boha, který vstupuje do lidských dějin a který nás vtahuje do chápání a porozumění, ale také do přijetí milosti, kterou potřebujeme, abychom neupadli do pokušení.

Chceme-li dnešní Boží Slovo propojit s naší řádovou skutečností, můžeme se ptát: „Kdo je rytíř, kdo je to dáma?“ – Ten, kdo věří Božímu Slovu a kdo v dnešním čase pokračuje svým dílem v dobru, které zahájil sám Pán. Rytíři a dámy jsou ti, jimž leží na srdci pokračování Ježíšova poslání. A proto rytíři a dámy nutně potřebují silný duchovní rozměr, který jim umožňuje vstoupit do Pánovy pravdy. Potřebují Boží milost, aby se vzdalovali od pokušení, jimiž každodenně trpíme. V životě máme mnoho klamů, a teď je nebudu vypočítávat, protože bychom tady byli dlouho. Však známe sebe samotné a občas můžeme být oklamáni, velmi často když si myslíme, že jednáme dobře, nebo že zlepšujeme svůj život. Jsme povoláni k tomu, abychom v hloubce rozlišili klam, který může přicházet prostřednictvím lidských skutečností, které jsou na první pohled bezvýznamné.

Slovo Boží nám pomáhá i dnes, kdy máme slovo pravdy, které nás doprovází. Modleme se v hloubi svého srdce, aby Pán nejenom prostřednictvím našeho křestního povolání, ale také prostřednictvím životní volby povolání do života v našem řádu, pokračoval své dílo ve světě také díky tomu málu, které můžeme vykonat my, jeho malí služebníci neužiteční.

© České místodržitelství Řádu Božího hrobu, únor 2022,