Velikonoční poselství kardinála velmistra rytířům a dámám Božího hrobu (2024)

Drazí rytíři a drahé dámy Božího hrobu jeruzalémského,

v Evangeliu máme jeden velmi důležitý úryvek, v němž se „slovo“ Páně stává „gestem“ nasyceným novým obsahem. Úryvek, který nám pomáhá vstoupit do Pánovy Paschy, Velikonoc. Gesto, jak víme, je vždy vyjádřením, které posiluje slovo, a většinou jej dokonce činí daleko podmanivějším.

Ještě než se dostaneme k vlastnímu evangelnímu úryvku, zkusme jej zasadit do kontextu vyprávění evangelisty Lukáše. Mistr je na velikonoční svátky v Jeruzalémě, dlouze mluvil o bdělosti, varoval před pokrytectvím a klamem. Na chrámovém nádvoří upozornil na takřka bezvýznamné a skryté gesto chudé vdovy, která při vstupu do Božího domu dala vlastní příspěvek dvou drobných mincí, vše co měla. Šlo o nádherné gesto lásky k Místu, které bylo prostorem slavné přítomnosti Nejvyššího uprostřed jeho lidu, Boží šekiny. Ježíš také předpověděl Jeruzalému den, v němž bude Svaté Město poníženo, zničeno a zbaveno své duchovní vznešenosti. Byl to únavný den, a večer se Pán odebral na úpatí Olivové hory, aby se tam modlil s pohledem na Davidovo město. Ti z nás, kdo již se vydali na pouť do Svaté země, to podmanivé místo před mohutnými hradbami a chrámovou esplanádou dobře znají.

Následujícího dne, o svátku nekvašených chlebů, chtěl Ježíš nachytat slavení Velikonoční večeře. Poslal Petra a Jana, aby připravili vše potřebné: místo, chleba, víno, hořké byliny, a řekl jim: „Jděte a připravte nám velikonočního beránka, abychom ho mohli jíst!“ (Lc 22, 8). Hebrejský Pesach, pro syny Izraele nabitý symboly, je pro Ježíše poslední, ale je také příležitostí pro novou „událost“, kterou chová ve svém srdci. Tento Pesach se stane ustanovením Eucharistie, která se pro Církev stává svátostným Pesachem. „Ve stanovenou hodinu zaujal místo u stolu a apoštolové s ním. „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. … Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: „To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku! Stejně tak vzal i kalich … a řekl: „Tento kalich je nová smlouva (zpečetěná) mou krví, která se za vás prolévá.“ (Lk 22, 14 … 20).

Znamení „lámání chleba“ a „braní kalicha“ se stane stopou pro uznání vzkříšeného Mistra.

V tomto Ježíšově jednání se „slovo“ stalo významuplným „gestem“, tedy svátostí. Okolo něj se bude shromažďovat Církev, a křesťané sami sebe rozpoznají jako koinónii, tedy jako Společenství víry ve Vzkříšeného, v němž bude každý pokřtěný mít „eklesiologickou“ existenci, na niž je provždy navázán. V Ježíšově slově, které se stalo gestem je tedy cele svátostné „znamení“ odevzdané a svěřené Církvi. A v tomto smyslu je ve víře přijímáme také my.

Podobně jako Petr a Jan, i my jsme také letos zváni, abychom připravili Pesach, a jsme si vědomi toho, že jako dámy a rytíři Řádu Božího hrobu jsme nerozlučně spojeni s tajemstvím Kristovým. Nemůžeme slyšet Kristovu výzvu „Běžte a připravte … Velikonoce“, a nebýt duchovně i emotivně zapojeni do nové Pánovy události v celé její kráse, v celém jejím bohatství. Ježíšova prosba se nás přímo dotýká.

Jít na pouť do Jeruzaléma by nemělo smysl, kdybychom se nepotkali s hlubokým významem toho, co jsme a čím chceme být, kdybychom neměli touhu znovu prožít Pánovy Velikonoce spolu s ním, protože každá pouť je cetou k přípravě přechodu velikonoc v našem životě, v naší víře. Velikonoce zůstávají událostí, která v Kristu sjednocuje Boží věčnost a náš čas.

I přes drama, které otřásá Svatou zemí, také letos přijímáme pozvání, které dostali Petr a Jan, slova Páně, která On sám posléze proměňuje ve svátostné gesto, nejenom jakoby ze zvyku, který tak často doprovází naše náboženská setkání, ale abychom velikonoční milost učinili tak přítomnou, jako kdyby byla jediná, nebo jako kdyby měla být poslední v našem životě. Apoštolové při Poslední večeři s Ježíšem před jeho utrpením skutečně pochopili význam a smysl nové „Smlouvy“ založené na tajemství smrti a zmrtvýchvstání. Gesto uskutečněné při Poslední večeři, které jakoby bylo pozastaveno vzhledem k utrpení a smrti Páně, získává znovu veškerou plnost ve Velikonocích zmrtvýchvstání Páně, a je Apoštolskému společenství i Církvi navráceno jako díkůčinění.

Můžeme parafrázovat jednu úvahu sv. Augustina o žalmu 60 a říct. že Ježíš do sebe vzal význam hebrejského Pesachu a vrátil nám jej obnovený v nové Smlouvě, od nás vzal ponížení hříchu a drama smrti, a nám nabídl odpuštění a slávu zmrtvýchvstání, které nám odevzdal v nové svátosti.

Ve velikonočním třídení, která začíná eucharistickou večeří o Zeleném čtvrtku (první den) se sjednotíme s utrpením v Getsemanech, budeme následovat Krista v ponížení, smrti a pohřbu (druhý den), a přivlastníme si sobotní mlčení (třetí den) v očekávání Paschy zmrtvýchvstání, jak to řekl sám Pán.

Požehnané Velikonoce!

Fernando kard. Filoni, velmistr