Úvodní slovo kardinála velmistra v řádové ročence „La Croce di Gerusalemme 2020–2021“, duben 2021
Naše ročenka „Jeruzalémský kříž“ je o rok starší, je bohatší o další číslo, které shrnuje ty nejdůležitější okamžiky života našeho Řádu. Ročenka je zde proto, abychom nezapomněli!
Drazí přátelé v Řádu, před rokem jsem mezi vámi začínal svou službu a myslel jsem na Řád jako na velkou „farnost“, kterou nalezneme skoro všude. Cítil jsem proto potřebu Vás poznat a setkat se s Vámi. Pandemie, která neušetřila žádné místo, nám uložila přísná omezení také v cestování a setkávání. Život Řádu se však nezastavil. Podobně jako se řeka nezastavuje před překážkami, ale obtéká je, jsme se s pandemií vypořádali, vy i já.
Abychom neupadali do pesimismu a mysleli naopak biblicky, tedy podle Boha, dovolím se od proroka Izajáše vypůjčit úryvek, v němž říká, že i přes „mor“, který na nás občas dopadá, „světlo“ Věčného bude jako oheň, který stravuje „trní a hloží“, zatímco „důvěra“ zplodí „nový výhonek“ (srov. Iz 10,16n.; 11,1n.).
Rok 2020 byl také rokem bohatým na milosti: tolik bratří a sester se stalo novými členy Řádu, starali jsme se společně o Ježíšovu zemi, přispěli jsme k životu vašich životních společenství, občanských i náboženských, dali jste čas a lásku vašim rodinám, naše víra procházela obdobím růstu a možná i okamžiky krize.
Chtěl bych se zastavit krátce u aspektu, který pro nás považuji za důležitý: kdyby našemu bytí nebo našemu jednání chyběla eklesiologická vize (tedy pohled na naše jednání v souladu s Církví a v Církvi) – i v oblasti jednání Rady velmistra, místodržitelství, jejich sekcí nebo místních delegací – promarnili nebo zahodili bychom obrovskou příležitost. Naše jednání a bytí vstupuje do života Církve, není jí lhostejné. Proto účastnit se života Církve, ať už se to jedná Svaté země, nebo našich místních společenství, znamená účastnit se života mystického Těla Kristova, pokračování jeho spásné přítomnosti, jde o šíření dobra v dnešním světě. Dáma nebo rytíř Božího hrobu mají být součástí tohoto Těla.
Toto vědomí je zakořeněno ve velkém tajemství Svatého Hrobu, místa, v němž bylo položeno Tělo Páně, jako zrno je zaseto do země, ale také místa, v němž začal „jiný“, „další“ život Ježíšův. Pro to, abychom se nazývali dámou nebo rytířem a také jimi byli, snad neexistuje vznešenější či významnější motivace.
V důsledku toho myslíme na Církev jako na „dar“ Vzkříšeného světu, jako na „svátost“ našeho spojení s Bohem, na „nástroj“ nebo „znamení“ jednoty celého lidského pokolení (srov. LG 1). To všechno, moji drazí, znamená, že máme o Církvi přemýšlet pozitivně, i přes nedostatky, které jsou jí přičítány, a které jsou ve skutečnosti našimi nedostatky. Myslet na Církev jako na „Matku“, tedy jako na nejdražší osobu na světě, jako na „Učitelku“, jedinečnou díky svému charismatu a milosti, jako na „Svatou“, protože je posvěcována Ježíšem, a konečně, myslet na Církev jako na „poslání“, a to navěky.
Fernando kardinál Filoni
Překlad: © Česká magistrální delegace Řádu Božího hrobu, duben 2021.