Homilie kardinála velmistra během investitury nových rytířů Božího hrobu v pražské katedrále sv. Víta
Neděle 10. září 2023 (23. neděle v mezidobí, cyklus A)
Drazí bratři a sestry,
ctění představitelé občanského i vojenského života,
drazí bratři v biskupské a kněžské službě.
Mám opravdovou radost z toho, že se mohu znovu vrátit do této vznešené země a slavit s vámi investituru nových rytířů a dam Božího hrobu jeruzalémského. Investitura se odehrává během liturgického slavení nedělní eucharistie, jehož se účastní nejenom členové Rytířského řádu Božího hrobu, ale také jiní věřící zdejší církve. Jak jsem již řekl, jde pro mne o návrat, protože jsem měl tu čest doprovázet papeže Benedikta XVI. během jeho památné apoštolské návštěvy dne 28. září 2009, na niž si jistě mnozí z Vás pamatují.
Moje kázání se bude zaměřovat především na poslání, které Řád Božího hrobu plní ve Svaté zemi už více než dvě stě let, i když jeho historie jde mnohem dále. Když blahoslavený Pius IX. řádu svěřil podporu Latinského patriarchátu ve Svaté zemi, měl na srdci naši mateřskou církev, aby mohla projevit svou životaschopnost a svědčit o Zmrtvýchvstalém Kristu. Jsem přesvědčen, že i ti, kdo nejsou členy Řádu, budou zvědaví, co je podstatou rytířského řádu v naší době.
Hned na začátek je potřeba říci, že pokaždé, když náš řád udílí investituru, jako je tomu dnes, je to vždy velmi radostný okamžik. Investitura dam a rytířů, laiků nebo i duchovních, vyjadřuje vrcholný moment života našeho Řádu Božího hrobu jeruzalémského, který je nevýdělečnou papežskou institucí, bez hmotných zisků, bez politických cílů. Svatý Řehoř Naziánský říkal, že zatímco ostatní dostávají své čestné tituly od rodičů nebo je získávají od světských autorit, pro nás pak velká pocta pochází z naší víry ve Zmrtvýchvstalého Krista a z našeho přilnutí, jímž chceme být účastni cílů Řádu.
Mělo by se také říci, že do našeho řádu člověk vstupuje po vážné přípravě a formaci, během níž se seznamuje se závazkem žít řádovou spiritualitu, podporovat mateřskou církev v Jeruzalémě a účastní se života místních církví.
Přijetí insignií se i dnes odehrává v postoji modlitby, ve zbožném pohnutí a přilnutí k veškerému duchovnímu a lidskému bohatství odpovědného rozhodnutí plného dobra, v prostředí církve i naší lidské pospolitosti.
Celý obřad investitury pomáhá pochopit důležitost vstupu do Řádu a závazku velkodušného následování jeho poslání. Tíha kříže na rameni nového rytíře a nové dámy, znamení požehnání, které doprovází gesto ustanovení, přijetí znamení kříže a řádového oděvu – tyto okamžiky mají být po celý váš život nesmazatelnou vzpomínkou. I ve dnech náročných a těžkých, vzpomeňte si na oblibu a lásku, která vám byla projevena. Ano, jedná se skutečně o zálibu, kterou ve Vás našel Bůh a Církev, a daleko více cti, krásy a významu v ní objevíte, až uskutečníte pouť do Svaté země. Buďte stále hodni pocty a lásky, jichž se Vám dostalo!
Stát se rytířem nebo dámou Božího hrobu znamená dát svůj vlastní život k dispozici, pro vyznání víry v Krista prostřednictvím svědectví, velkodušnosti a lásky k evangeliu, znamená to postavit Krista do středu naší existence a každého našeho osobního záměru či projektu. Nemělo by totiž žádný smysl být rytířem nebo dámou Božího hrobu, kdybychom do centra nepostavili onoho „Pána“, pro nějž jsme byli oděni do pláště, na kterém se nachází insignie kříže v červené barvě, barvě krve i duchovní a lidské vznešenosti. Svatá země se pak stane konkrétním horizontem naší velkodušnosti, protože nás spojuje s historickou a duchovní „památkou“ naší víry v Pána. V dialogu, který předcházel vlastní investituře, jste řekli, že jste „připraveni“ směřovat ke křesťanské dokonalosti, tedy k naplnění svátostné důstojnosti křtu, a k tomu, že budete pracovat pro dobré jméno našeho řádu.
Zmrtvýchvstalý Kristus se poblíž prázdného hrobu potkává s Marií Magdalskou a dalšími učedníky: nejprve jsou bázliví a plní pochybností, ale Kristus je posílá jako své svědky a misionáře. Také vy, rytíři a dámy, jste svědky Kristova zmrtvýchvstání, které z vás vytváří posly Evangelia. Jsme dědici závazku stejného svědectví víry, pokračujeme v lásce ke Kristu a ve zvěstování tajemství jeho zmrtvýchvstání.
Z dnešní liturgie 23. neděle v liturgickém mezidobí bych rád připomenul slova Hospodinova k proroku Ezechielovi. Pán mu připomíná, že byl postaven doprostřed lidu Izraele jako „strážný“, tedy jako ten, kdo bdí, ochraňuje a podporuje. Cožpak právě to není poslání rytíře nebo dámy Božího hrobu?
Ve Svaté zemi toužíme po uskutečnění „snu“ Kristova, který se díval na Jeruzalém jako na místo pokoje a bratrství. Chceme být muži a ženami, kteří sdílejí tuto vizi, naší bdělostí toužíme přispívat k civilizaci překračující rozdílnosti mezi lidmi, kteří zde žijí anebo sem přicházejí. Ve Svaté zemi chceme podporovat cesty pokoje a lásky, jak jsme o tom slyšeli ve druhém čtení ze svatého Pavla. Jde o velmi vděčný úkol, který je v souladu se směřováním všeobecné Církve.
Chtěl bych tyto úvahy zakončit tím, že vyzývám každého z nás, aby v sobě vzbudil co nejsilnější vděčnost za příslušnost k Řádu, a všechny ostatní, aby náš Řád měli v úctě.
Jako rytíři a dámy cítíme odpovědnost a vnímáme krásu toho, že budeme pokračovat v gestu Marie z Betánie, která pomazala Pánovy nohy vonným olejem, aby zmírnila jejich únavu. Bylo to však také gesto lásky a poděkování za to, že vstoupil do jejího domu.
Také my máme v úmyslu starat se o jiné „Tělo“, mystické tělo Kristovo, a to nejenom ve Svaté zemi, kdy myslíme na její věřící, na chudé, na uprchlíky, na rodiny bez práce, na děti a mladé, kteří studují ve školách patriarchátu, na dětství v tolika obtížích, na náboženský mír… Chceme však o mystické tělo Kristovo pečovat také v našich místních církvích, diecézích a farnostech: i zde jsou Ježíšovy nohy po každodenním putování často unavené, pokryté prachem, nebo i zraněné. Každý z nás je povolán, aby pokračoval v díle Marie z Betánie. Tak se chceme starat o osobu Pána, který žije ve své Církvi. Církev občas vypadá ve své lidské stránce kvůli špatnostem svých dětí velmi křehce, ale právě proto ji Kristus miluje. Jasně to vidíme ve znamení poslední večeře, kdy se on sám přepáše, umyje nohy svým učedníkům a zanechá jim Eucharistii. My jsme připraveni milovat tuto Církev, za niž Kristus položil svůj život, Církev v Jeruzalémě, která je „Matkou všech církví“ a „Matkou“ nás všech v našich místních církvích.
Každá dáma, každý rytíř Božího hrobu, by měli mít stále na paměti a uskutečňovat čtyři věci:
- Milovat Boha z celého srdce a svěřit mu svůj život.
- Milovat Církev, která je naší Matkou, již nám Kristus svěřil.
- Milovat velkodušně Svatou zemi.
- Milovat náš Řád s upřímnou úctou a důvěrou.
Všem novým rytířům a nově povýšeným přeji vše dobré. A všem přítomným ze srdce žehnám.