Čas od času dostávám dopisy, ve kterých zaznívá nářek nad morální situací, která není v souladu s učením Církve v oblasti morálky, zejména co se týká manželské situace rytířů a dam, kteří jsou rozvedení a znovu ženatí. Někteří si také stěžují, že naši členové jsou členy organizací a řádů, které nejsou uznány Apoštolským Stolcem nebo se staví proti němu. O tomto tématu však budu mluvit jindy.
Pokud jde o neregulérní manželské vztahy, všichni víme, co říká náš Statut: po tom, kdo je členem našeho Řádu, se požaduje sebedisciplína, svědectví víry, horlivost pro dobro a zvláštní závazek vůči Svaté zemi (viz čl. 4 o „úkolech“ člena Řádu). V článku 34 se mluví o kandidatuře na přijetí a říká se, že kandidáti „mají být katolíci příkladné víry a příkladného morálního chování“. Dodává se také, že mají být věrni „povinnostem“ o nichž mluví čl. 36, zvlášť „se musí zdržet jakékoli činnosti nebo chování, která podle úsudku kompetentní řádové autority může představovat závažné veřejné porušení božského nebo církevního zákona, vážně ohrožovat církevní společenství nebo jakýmkoli způsobem poškozovat dobré jméno a čest Řádu“ (čl. 36, § 5). Je naprosto jasné, že nemluvíme o dokonalých a ideálních životech, ale o skutečném životě lidských osob.
Papež František napsal, že nároky víry a samotní učení Církve ne vždycky všichni chápu a dokážou ocenit. Dodává: „Víra si vždycky uchovává jistý rozměr kříže, určitou nejasnost, která však nic neubírá na pevnosti jejího souhlasu.“ (Evangelii Gaudium 42). Pokud manželský život, jak dobře víme, postrádá pohled obrácený na Ježíše, může začít strádat i povolání k manželství a manželská láska. „Dějiny každé rodiny jsou brázděny krizemi všeho druhu“ (František, Amoris laetitia 232) a již Jan Pavel II. napsal: „Různé důvody, jako vzájemné neporozumění nebo neschopnost k meziosobním vztahům, mohou dovést platné manželství k bolestné a často nenapravitelné roztržce. Přirozeně, rozluka musí být pokládána za nejkrajnější prostředek, když se každý jiný pokus o nápravu ukázal bezvýsledným.“ (Familiaris Consortio 83).
Podobné situace existují i u členů našeho Řádu. Řád však k těm, kdo se nacházejí v situaci manželské roztržky, není indiferentní. Převorové a velkopřevorové musí umět rozlišit a použít svůj pastorační „smysl“. Tyto situace také vyžadují pochopení spolubratří a spolusester, silnou pomoc modlitby a blízkost těm, kdo jsou jimi zasaženi. Účast na životě Řádu je navíc zcela jistě morální pomocí a vzpruhou, zvlášť tehdy, když je možné zaznamenat ochabnutí ve víře a ve svědectví. To nic nemění na tom, že rozvod je špatný (srv. Amoria Laetitia 246) a že novým manželstvím se ten, kdo je uzavře, fakticky sám směřuje k vyloučení z plného svátostného života, ale ne z křesťanské víry. Pokud nastane tento případ u někoho, kdo zastává v Řádu nějaký úřad – říkám to s bolestí v srdci – je vyzván, aby se zřekl svého služebného úřadu, aniž by to znamenalo umenšení cílů jeho příslušnosti k Řádu. Řád totiž není jen pouhou čestnou institucí, ale jde v něm o život, který je svědectvím věrnosti Kristu a jeho Církvi se zvláštní pozorností věnovanou Zemi Ježíšově a podpoře mateřské církve v Jeruzalémě.
V tomto smyslu je zcela zásadní výběr členů, kteří prokazují integrální a vysoce morální život i velkorysé nasazení. Právě tento výběr představuje velmi delikátní moment v procesu přijímání, a také v hodnocení toho, kdo je vybírán pro odpovědní úřady. Protože se jedná o oblast morálky, je však také nutné vyhnout se klevetám, závisti, žárlivosti, diskreditace, a zároveň zde musí být skutečná ochota sloužit ze strany toho, kdo je nositelem odpovědnosti v životě Řádu (místodržitelé, představení sekcí, místní delegáti atd.). Mějme pohled vždy upřený na Krista, který nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil. Volá nás všechny k tomu, abychom v něj měli plnou důvěru.
velmistr Fernando kardinál Filoni
červen 2020
Zdroj: Web Rady velmistra OESSH, „Koutek velmistra“, červen 2021. Překlad: © Česká magistrální delegace, březen 2022.