V očekávání velikonoc
Pandemie koronaviru Covid-19 změnila naše životní plány, otřásla našimi systematicky a vědecky vykonstruovanými jistotami, otřásá světem svými dramatickými obrazy mrtvých nakažených, násilně izolovaných, přerušených vztahů, práce v krizi. Dala mám zahlédnout meze našich takřka neomylných algoritmů. Ptáme se: Jak je možné, že nám to vyklouzlo z rukou? Co přestalo fungovat? Co dělat a co nedělat? Jak dlouho to potrvá? Kolik lidé zemře? Vyjadřujeme strach, nevraživost, bolest, naději; vykonáváme rituály, děláme velkodušná gesta; vyjadřujeme potřeby, léčíme, pohřbíváme, spalujeme: ale v tom všem, kde je Bůh?
Jako by se ani modlitbě nedostávalo odpovědi. Naslouchá Bůh? A proč se toto vše děje? Je za tím, že nenacházíme odpověď, naše vlastní nedostatečnost?
Chybí nám svorník klenby, který ji celou uzavře, dokončení stavby, oblouk mostu, bez nějž by se vše mohlo zřítit a bez nějž riskujeme, že vše bylo zbytečné. Kde je Bůh? Stále znovu a znovu se vrací stejná hluboce intimní otázka.
Je mea culpa, lítost nad hříchy, úkonem navozeným nekontrolovatelnými okolnostmi? Je plodem nebo důsledkem našeho pomýleného konání? Je otázka ‚Kde je Bůh?‘ nadbytečná nebo zbytečná? A Bůh do toho všeho vstupuje, nebo ne?
Má tedy smysl se ptát: Kde je Bůh? Jaké máme odpovědi? Existují vůbec? Algoritmy? Ty pouze odkazují na další algoritmy.
Konečnost nás přivádí k tomu, že nemáme odpověď, která je sama o sobě existenciální. Jako u biblického Joba. Odpovědi existují pouze na otázky, jež jsou konkrétní. Kdyby to tak bylo, zbývá nám jenom prázdno bez odpovědi.
Možná kdybychom pozvedli zrak ne proto, abychom získali odpověď na nějakou naši otázečku, případ k vyřešení, ale abychom skutečně poznali: Pokud Bůh není nebo nemá v této krizi místo, je vše uzavřeno do konečnosti plynutí. Pokud Bůh existuje, uznávám nikoli to, že potřebuji odpověď, ale potřebu „odevzdat se“.
Kristovo „Dokonáno jest!“ na kříži je „odevzdání se“ („naklonil hlavu a odevzdal ducha“ – Jan 19,30) Otci, k němuž se konečným způsobem odvolává kvůli onomu mysterium vitae, tajemství života, které jej přivedlo na zemi jako její živoucí součást.
Otcovství (Boží) nevylučuje omezení, která si Bůh sám uložil ve svém „otcovství“.
Tázání se tak obrací směrem k nám, na nás. Ne proto, abychom znovu hledali smysl nedosažitelné odpovědi, ale abychom měli smysl svého chování, proti jakémukoli dalšímu pokušení: buď žít jako kdyby Bůh neexistoval, nebo všechno hodit jako kajícnou část na Boží trest. Volbou je jedině „odevzdat“ všechno Bohu a přijmout, že v tomto „čase člověka“ se dnes nebude vylučovat úkon důvěry plného odevzdání se: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“, v němž se vše završuje: „po těch slovech skonal“ (Lk 23,46).
Upokojení ducha je v návratu k počátečnímu pokoji, z nějž vše vyšlo: „nic“ nebo „Bůh“. Pokud z ničeho pochází nic, nezbývá než Bůh. Existuje místo pro Boha, ale je uzavřeno do mysterium vitae, tajemství života.
Vykonané dobro nám však zůstává. Jeho důvěryhodnost zůstává nesmazatelná. Dobro nám náleží a má to smysl, ale důvěryhodnost, která má morální a duchovní povahu, je v rukou Božích. Dobro nelze potlačit.
V prázdném hrobu Kristovu se nachází prázdnota našich očekávání, ale není tam prázdnota od Boha. V mlčení se nachází ticho očekávané odpovědi, ne mlčení Boží.
V očekávání Velikonoc!
Fernando kardinál Filoni
3. dubna 2020
Zdroj: Webové stránky Rady velmistra OESSH. Překlad: © Česká magistrální delegace OESSH.