Alberto Gori OFM (1889–1970)
Latinský patriarcha jeruzalémský (1949–1970)
Velkopřevor Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského (1949–1970)
„Nejlepší cestou pro zajištění míru v zemi a práv každé ze stran by podle našeho názoru bylo postavit Palestinu pod mandát některé z mocností určená OSN. Pokud by se nebylo možné vyhnout rozdělení, je třeba trvat na tom, aby Jeruzalém a jeho hinterland byly bezodkladně internacionalizovány a aby byl zajištěn volný přístup a svoboda kultu v různých svatyních v Judsku, Galileji, a také práva katolické církve.“ Těmito slovy františkán Alberto Gori, ještě jako kustod Sv. země, referoval o situaci v Palestině v roce 1948, několik měsíců po zrodu izraelského státu.
Alberto Gori se narodil v toskánské vesnici San Piero (součást obce Agliana) 9. února 1889, v 18 letech se stal františkánem a po formaci a studiích byl v roce 1914 vysvěcen na kněze. Po první světové válce, v níž působil jako vojenský kaplan, požádal o to, aby mohl působit ve Svaté zemi. Na začátku roku 1919 přišel do Svaté země a stal se součástí františkánské Kustodie.
Kustodem svaté země (1937–1949)
V roce 1937 byl zvolen kustodem Svaté země, představeným této zvláštní františkánské provincie: 8. dubna se odehrál slavnostní vstup do Jeruzaléma, kdy se kustod Gori ujal svého úřadu. Tato doba v Palestině, která se nacházela pod britským mandátem, nebyla lehká: arabské povstání v letech 1936–1939 znamenala tisíce mrtvých, a františkáni byli vnímáni jako pátí kolona „britských okupantů“ a „sionistických nepřátel“. Po utichnutí povstání začala druhá světová válka, během níž Britové internovali řeholníky německé a italské národnosti, ale i vichystickému režimu nakloněné Francouze. Gorimu se podařilo zůstat na svobodě a vykonávat své funkce, takže františkánská misie zůstala v provozu, byť omezeném.
Po skončení válečného konfliktu bylo kustodovi Gorimu jasné, že pro křesťany a jejich práva ve Svaté zemi nastávají těžké časy. Židé začali bojovat svou „válku za osvobození“ od britské nadvlády, množily se těžké konflikty s palestinskými Araby. Kustod Svaté země byl v tomto období jediným zástupcem katolické komunity ve Svaté zemi, protože patriarcha Barlassina zemřel již v září 1947, a Svatý Stolec v těžké situaci celé oblasti nespěchal s výběrem jeho nástupce. Britové opustili Palestinu roku 1948 a zanechali ji ve stavu občanské války, a nechtěli ani vyčkat příchodu vojsk OSN, která měla udržet mezinárodní status Jeruzaléma, odhlasovaný krátce před tím. V této situaci Alberto Gori sloužil jako prostředník mezi znesvářenými stranami, obhájce práv církve a křesťanů i skvělý zpravodaj Vatikánu.
Jeruzalémským patriarchou (1949)
Během první izraelsko-arabské války (1948–1949) byl jediným představitelem latinské křesťanské komunity v zemi a krátce poté, 21. listopadu 1949, jej papež Pius XII. jmenoval latinským patriarchou jeruzalémským. Biskupské svěcení přijal v Římě 27. prosince 1949 z rukou kardinála Eugena Tisseranta, spolusvětiteli byli kuriální arcibiskup Luigi Traglia a františkán Igino Michelangelo Nuti, emeritní apoštolský vikář v Egyptě. 18. února 1950 proběhl jeho slavnostní vstup do baziliky Božího hrobu: uzavřelo se tak takřka tříleté období, kdy stolec latinského patriarchátu nebyl obsazen. Poprvé se patriarchou stal bývalý františkánský kustod Svaté země, i když z jeho řádu pocházel již patriarcha Ludovico Piavi.
Změna vztahu k Řádu Božího hrobu
V průběhu období uprázdněného jeruzalémského stolce došlo k významné změně vztahu jeruzalémských patriarchů k Řádu Božího hrobu: 14. září 1949 vydal papež Pius XII. breve Quam Romani Pontifices, jímž potvrdil nový řádový statut. Došlo k výrazné změně především ve vedení řádu, protože jeho hlavou přestal být jeruzalémský patriarcha (s titulem „rektor a trvalý administrátor řádu“) a do jeho čela byl postaven velmistr, vybíraný papežem z řad kardinálů. Prvním řádovým velmistrem se stal kardinál Nicola Canali a latinskému patriarchovi bylo dáno místo řádového velkopřevora. Ani jedno ze jmenování nebylo velkým překvapením: kardinál Canali byl již od roku 1940 protektorem Řádu, třináctileté úspěšné působení Alberta Goriho v úřadu kustoda Svaté země bylo jasným svědectvím o jeho schopnostech.
Při reformě řádového Statutu v roce 1962 byl úřad velkopřevora Řádu Božího hrobu vyloučen z přímé účasti na správě Řádu a stal se pouze čestnou funkcí. Další vydání Statutu z roku 1967 již sice velkopřevora do přímého vedení Řádu zapojovalo, ale až na třetím místě, po velmistrovi a asesorovi. Až v roce 1977 bude úřadu velkopřevora navráceno jeho privilegované postavení.
Situace ve Svaté zemi a patriarchova činnost
Situace po Goriho nástupu do funkce patriarchy nebyla jednoduchá: v důsledku změněných politických poměrů se nyní jeho diecéze nacházela ve čtyřech různých státech: Izrael, Jordánsko, Egypt (pásmo Gazy) a Kypr. Patriarcha proto jmenoval tři místní vikáře v Ammánu, Nikósii a Nazaretu. Postupně se mu podařilo získat zpět všechny budovy patriarchátu, které byly v době války zabrány jak izraelskými vojáky, tak i arabskou ligou, a v 50. letech dokonce získal reparace jak od Izraele, tak Jordánska. Alberto Gori se však věnoval především pastoraci, zejména budování křesťanských škol, péči o uprchlíky z izraelského území, kteří se usadili především v Jordánsku. Vybudoval 18 nových farních kostelů, k nimž povětšinou patřily i farní budova a škola. Podporoval růžencové sestry, a dal vybudovat desítku jejich klášterů. Pečoval také vzorně o seminář v Bejt Džalá, i o kvalitní vzdělání vybraných seminaristů, mezi něž patřili i budoucí jeruzalémští patriarchové Sabbah a Twal, a někteří světící biskupové diecéze. Ani jeho obrovské úsilí však nemohlo zabránit hromadnému odchodu křesťanů, danému ekonomickými podmínkami i tím, že křesťané byli v jednotlivých zemích považováni za příslušníky nepodporované menšiny.
Druhý vatikánský koncil
V letech 1962–1965 byl patriarcha Gori povolán k organizaci průběhu druhého vatikánského koncilu, jehož se aktivně účastnil. V průběhu koncilu musel odpovídat i na otázku případného zrušení jeruzalémského latinského patriarchátu, jak to požadovali ostatní východní katoličtí patriarchové, kteří také chtěli, aby byl nahrazen patriarchátem melchitským. Patriarchát ovšem přetrval i tyto otevřené útoky, a vyšel z nich posílen, protože papež povolil jmenování nových světících biskupů jeruzalémské diecéze.
Ještě v průběhu konání koncilu, ve dnech 4. – 6. ledna 1964, mohl patriarcha přivítat v Jeruzalémě a Svaté zemi návštěvu papeže Pavla VI., která vyvrcholila historickým objetím s patriarchou Athenagorou na Olivové hoře.
Patriarcha Gori byl také prvním předsedou Konference latinských biskupů arabských oblastí (Conférence des evêques latins dans les régions arabes, CELRA), o jejíž založení se aktivně zasadil.
Závěr života a smrt
Po skončení koncilu v roce 1965 se patriarcha Albert vrátil do své diecéze, kterou vedl dalších pět let až do své smrti. Dne 21. září 1965 jmenoval papež Pavel VI. koadjutora v úřadě patriarchátu, jímž se stal Giacomo Giuseppe Beltritti. Alberto Gori zemřel dne 25. listopadu 1970 v Jeruzalémě a je pohřben v jeruzalémské konkatedrále.
Literatura a webové odkazy
- Pieraccini Paolo, Custode di Terra Santa e patriarcha al concilio Vaticano II. Un profilo di mons. Alberto Gori, text z roku 2011 na webu terrasanta.net, přístupný také ve formě dokumentu ke stažení. © Česká magistrální delegace Řádu Božího hrobu, únor 2022 (pro český text).
- Cécile Leca, The Latin Patriarchs of Jerusalem – Ten facts about Alberto Gori, článek na webu Latinského patriarchátu jeruzalémského, 23. 5. 2022 (dostupné v angličtině, italštině arabštině, španělštině a francouzštině).