Flavia Julia Helena (ca 246/249 – 330) pocházela z nižších společenských vrstev, narodila se podle tradice ve městě Drepanon v malé Asii, které bylo přejmenováno na Helenopolis. Svatý Ambrož Milánský o ní mluví jako o stabularia, tedy jako o děvečce ve stáji nebo v hospodě. Někdy okolo roku 289 se stala manželkou nebo konkubínou Constantia Chlora, v té době prefekta pretoriánů (velitele císařské gardy), který se po zřízení tetrarchie v roce 293, stal jedním ze čtyř vládců říše, caesarem. Chlorus poté Helenu zapudil, aby se mohl oženit s Theodorou, nevlastní sestrou císaře Maximiana. Helena se ovšem před tím stala matkou Chlorova syna Konstantina, a po jeho nástupu do císařské funkce v roce 306 se zdržovala na jeho dvoře, kde kolem roku 312 přijala křesťanskou víru; tradice říká, že byla pokřtěna v Miláně svatým Ambrožem. Konstantin, jenž in signo crucis přemohl svého rivala Maxentia, vyhlásil následujícího roku společně s dalším z vládců, Liciniem, tzv. milánský edikt, který vyhlašoval náboženskou toleranci v římském impériu. Z této tolerance nejvíce těžilo dosud pronásledované křesťanství, které se stalo státem protěžovaným náboženstvím.
V roce 317 Konstantin udělil své matce titul „Augusta“ (císařovna-matka). Krátce poté se Helena vydala na pouť na svatá místa v Jeruzalémě a v Palestině. V Jeruzalémě dala zbořit Venušin chrám postavený Hadriánem nad místem Kalvárie a započala stavbu baziliky Anastasis. Položila také první kámen baziliky Eleona (Nanebevstoupení Páně) na Olivové hoře a baziliky Narození Páně v Betlémě. Už svatý Ambrož a Theodosius jí připisovali nalezení ostatků pravého Kříže v Jeruzalémě. Legendy mluví i o stavbě kostela u Mojžíšova keře na hoře Sinaj.
Roku 327 se navrátila do Říma, kde na pahorku Esquilin žila v nádherném paláci, jehož soukromá kaple se sbírkou relikvií byla po její smrti přeměněna na baziliku Svatého Kříže v Jeruzalémě. Zemřela 18. srpna někdy okolo roku 330 a Konstantin pro ni nechal vybudovat mauzoleum na via Labicana nedaleko římských hradeb, kde se nacházel nádherný porfyrový sarkofág s jejími ostatky (sarkofág je dnes ve vatikánských muzeích).
Kult a ostatky
Ve středověku byly její ostatky uloženy v římském kostele Santa Maria in Aracoeli. Okolo roku 840 část ostatků zcizil remešský mnich Theutgise a odnesl je do francouzského benediktinského opatství Hautvillers. Během francouzské revoluce relikvie zachránil Dom Jean-Baptiste Grossard (1749-1825) a v roce 1820 byly uloženy do pařížského kostela Saint-Leu-Saint-Gilles, který je dnes kapitulním kostelem francouzského místodržitelství Řádu Božího hrobu. Lebka sv. Heleny je uložena v trevírské katedrále.
V České republice je jí zasvěcen jediný kostel, v Krásném Lese ve Frýdlantském výběžku (litoměřická diecéze) a kaple u Vranova nad Dyjí v diecézi brněnské. Korunovační kříž Karla IV. ve svatovítském pokladu nese mj. antickou kamej ženy s korunou, jejíž řeckou popisku je možné číst jako „Elene“.
Její svátek se slaví 18. srpna a členové řádu mohou v tento den získat plnomocné odpustky.
Z homilie kardinála Filoniho, velmistra Řádu Božího hrobu, Casarano (Lecce) 18. srpna 2024
Mluvíme-li o této ženě, považované za svatou jak v východní, tak v západní církvi, musíme zdůraznit její poutnictví po místech nejdražších křesťanství: po zemi Ježíše. Bez přehánění můžeme Helenu označit za první opravdovou poutnici, milovnici země Páně. … Klíčem k poutím do Svaté země byla tedy Helena, která otevřela cestu lásce k uctívání míst Pánova života. Od její doby se nespočet poutníků, mužů a žen všech dob, jako byli i František z Assisi a Brigita Švédská, až po naše dny, vydává na cestu víry a pokání, aby se zvláštním způsobem setkali s Kristem. … Mluvíme-li o Heleně, tak mimořádné ženě, musíme si kromě lidských ctností připomenout také roli její víry. Od okamžiku, kdy poznala Krista, se s intelektuální odvahou, smyslem pro historii a duchovní hloubkou věnovala hledání nejvýznamnějších christologických míst. …
Vedle Ježíšovy služby a vedle služby apoštolů musíme uznat ještě třetí druh služby: službu žen, které následovaly Pána. Jde o ontologicky odlišná poslání: jedinečné Kristovo vykoupení, sakramentální poslání apoštolů a diakonické poslání svobodných mužů a žen Božích. Dvě služby, tedy služba nástupců apoštolů a služba svobodných mužů a žen Božích, které se vůbec nevyčerpaly a které v životě církve měly a nadále mají mimořádné bohatství forem a projevů.
Helena pochopila krásu tohoto třetího „ministeria“, které vyjádřila prostřednictvím svého velkorysého nasazení v diakonii, jejímž cílem bylo zachovat pro křesťany všech dob památku míst Kristova života. V tomto smyslu se stala zakladatelkou nové éry, která otevřela cestu poutníkům do Svaté země, na místa takzvaného Pátého evangelia.
Liturgická modlitba
(z liturgického propria Latinského patriarchátu jeruzalémského)
Pane, ty jsi obdařil svatou Helenu velikou úctou k tajemství kříže: dej, ať vedeni jejím příkladem a na její přímluvu stále nosíme v srdci tvého ukřižovaného Syna, který se Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.