Skip to content

 

Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.
Jan 3,13–17

Původ svátku a jeho dějiny

Svátek Povýšení svatého Kříže má svůj původ v Jeruzalémě, a je spojen s postavami císaře Kostantina Velikého a jeho matky sv. Heleny. V roce 335 došlo k posvěcení nově postavené baziliky nad místy Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, které se odehrálo 13. září. Během dokončování baziliky také došlo k nalezení ostatků Kristova Kříže, které byly v den výročí posvěcení baziliky vystavovány v bazilice k úctě věřících. Dřevo Kříže bylo „vyvyšováno“ na místě Golgoty, Kalvárie, které je dodnes výše než zbytek prostoru baziliky. Již krátce po smrti Konstantina Veliké vznikla v Římě, v bývalém palácí císařovny Heleny, bazilika „in Hierusalem“, dnešní bazilika sv. Kříže jeruzalémského. Po dobytí Jeruzaléma Peršany v roce 614 byly relikvie Kříže odneseny z Jeruzaléma, ale v roce 630 byly do Jeruzaléma vráceny byzantským císařem Herakliem ve slavnostním průvodu.

Liturgie uctívání Kříže spojená se zářijovým datem posvěcení baziliky Božího hrobu, možná starší než tradice uctívání Kříže na Velký Pátek, se rychle rozšířila jak do římské, tak do byzantské liturgie a stala se pevnou součástí liturgického roku. Na sklonku 7. století papež Sergius I., který byl syrského původu, nechal přenést relikvii sv. Kříže do Lateránského patriarchia, a to o datu 14. září: svátek tak pronikl velmi silně do římské liturgie. Den „povýšení“ kríže, 14. září, začal představovat předěl roku v mnišských a řeholních komunitách, stalo se i významným datem občanského kalendáře. Tento svátek byl mimořádně slavnostně prožíván i v době křížových výprav. Jde o jakousi protiváhu velikonoc ve druhé části liturgického roku.

Slavnost Řádu Božího hrobu

Kříž, původně znamení potupné smrti určené pro obyvatele římského impéria druhé kategorie, se od 4. století stává znamením křesťanského náboženství, uctívaným jako znamení Kristova vítězství nad hříchem a smrtí i nad omezeními lidské přirozenosti. Kříž je v liturgii poeticky opěvován jako „strom života“ stojící uprostřed Jeruzaléma, který má uzdravující moc pro všechny lidi. Kříž je také znamením všech křesťanských rytířských řádů, ketré jsou inspirovány křížovými výpravami. Člen nebo členka rytířského řádu je „crucesignatus“, tedy „označen křížem“, podobně jako jím byli označeni středověcí křižáci, kteří podle toho dostali své jméno. V případě Řádu Božího hrobu jde o kříž jeruzalémský, protože cílem Řádu je pomoc Svaté zemi. Jeruzalémský kříž je ve Statutu i řádové modlitbě interpretován jako znamení pěti ran Kristových, jeho rudá barva je znamením Kristovy lásky vedoucí až k prolití krve. Během liturgie řádové investitury předává velmistr kandidátovi insignii kříže se slovy: „Přijmi kříž našeho Pána Ježíše Krista, aby tě chránil, a proto neustále opakuj: Klaníme se ti, Kriste, a děkujeme ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.“ Kříž, který nosíme, není ozdobou, ale svědectvím o tom, že se podřizujeme zákonu kříže, že Kristův oslavený kříž „povyšujeme“ ve svém životě, klademe jej tedy na nejvyšší místo v hierarchii svých hodnot. Právě proto o slavnosti Povýšení svatého Kříže, který je po Velikonocích hlavním řádovým svátkem, mohou ti členové řádu, kteří obnoví své závazky, získat za obvyklých podmínek plnomocné odpustky. České místodržitelství se schází k liturgické oslavě svátku na svém duchovním centru na hoře Kalvárii v Jaroměřicích u Jevíčka.

Liturgická modlitba

Bože, tys chtěl, aby všichni lidé byli spaseni křížem tvého Syna; dej, ať pochopíme, že jeho smrt na kříži je vítězstvím nad smrtí, a doveď i nás do slávy vzkříšení. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Back To Top