Kázání papeže Lva XIV. během kanonizace Ignatia Maloyana, Petera To Rota, Vincenzy Marie Poloni, Carmen Rendiles Martínez, Marie Troncatti, José Gregoria Hernándeze a Bartola Longa

Svatopetrské náměstí, 29. neděle v mezidobí, 19. října 2025

Evangelium (Lk 18, 1–8)

Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‘Zastaň se mě proti mému odpůrci!’ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‘I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.’“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“

Kázání

Drazí bratři a sestry
Otázka, kterou končí právě přečtené evangelium, otevírá naši úvahu: „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,8). Tato otázka nám odhaluje, co je nejcennější v očích Pána: víra, tedy pouto lásky mezi Bohem a člověkem. Právě dnes před námi stojí sedm svědků, noví svatí a nové svaté, kteří s Boží milostí udrželi lampu víry zapálenou, dokonce se sami stali lampami schopnými šířit světlo Kristovo.
Víra vyniká vedle velkých materiálních, kulturních, vědeckých a uměleckých hodnot ne proto, že bychom jimi měli opovrhovat, ale proto, že bez víry ztrácejí smysl. Vztah s Bohem má nejvyšší důležitost, protože On na počátku časů stvořil všechny věci z ničeho a zachraňuje z nicoty vše, co má v čase svůj konec. Země bez víry by byla obývána dětmi, které žijí bez Otce, tedy stvořeními bez spásy.
Proto se Ježíš, Boží Syn, který se stal člověkem, ptá na víru: co by se stalo, kdyby zmizela ze světa? Nebe a země by zůstaly jako předtím, ale v našem srdci by už nebyla naděje; svoboda všech by byla poražena smrtí; naše touha po životě by se propadla do nicoty. Bez víry v Boha nemůžeme doufat ve spásu. Ježíšova otázka nás tedy znepokojuje, ano, ale jen pokud zapomeneme, že ji vyslovil sám Ježíš. Slova Páně totiž zůstávají vždy evangeliem, tedy radostným zvěstováním spásy. Tato spása je darem věčného života, který přijímáme od Otce skrze Syna v síle Ducha Svatého.
Milovaní, právě proto Kristus mluví ke svým učedníkům o „nutnosti stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1): tak jako se neunavujeme dýcháním, tak se neunavujeme modlitbou! Stejně jako dech udržuje život těla, tak i modlitba udržuje život duše: víra je totiž modlitbou vyjadřována a autentická modlitba žije z víry.
Ježíš nám tuto souvislost ukazuje v podobenství: soudce zůstává hluchý k naléhavým prosbám vdovy, jejíž vytrvalost jej nakonec přiměje k jednání. Na první pohled se nám taková vytrvalost jeví jako krásný příklad naděje, zejména v době zkoušek a utrpení. Vytrvalost ženy a chování soudce, který jedná jen s nechutí, však připravují Ježíšovu provokativní otázku: Bůh, dobrý Otec, „neposkytne snad spravedlnost svým vyvoleným, kteří k němu volají ve dne v noci?“ (Lk 18,7).
Nechme tato slova zaznít v našem svědomí: Pán se nás ptá, zda věříme, že Bůh je spravedlivým soudcem vůči všem. Syn se nás ptá, zda věříme, že Otec vždy chce naše dobro a spásu každého člověka, každé lidské osoby. Naši víra zkouší dvě pokušení: první čerpá sílu z pohoršení zla a vede k myšlence, že Bůh neslyší pláč utlačovaných a nemá soucit s nevinným utrpením. Druhé pokušení je v očekávání, že Bůh musí jednat tak, jak chceme my: namísto modlitby pak Bohu přikazujeme, učíme jej, jak být spravedlivý a výkonný.
Ježíš nás osvobozuje od obou těchto pokušení jako dokonalý svědek synovské důvěry. On je nevinný, který se zejména během svého utrpení modlí takto: „Otče, ať se stane tvá vůle“ (srov. Lk 22, 42). Jsou to stejná slova, která nám Mistr svěřuje v modlitbě Otče náš. Ať se stane cokoli, Ježíš se svěřuje Otci jako Syn; proto my, jako bratři a sestry v jeho jménu, prohlašujeme: „Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, skrze našeho Pána, Ježíše Krista.“ (Římský misál, II. eucharistická modlitba, Preface).
Modlitba Církve nám připomíná, že Bůh jedná spravedlivě vůči všem, obětuje svůj život za všechny. Když tedy voláme k Pánu: „Kde jsi?“, proměňujeme tuto invokaci v modlitbu a uznáváme, že Bůh je tam, kde trpí nevinný. Kristův kříž zjevuje Boží spravedlnost. A Boží spravedlnost je odpuštění: On vidí zlo a vykupuje je, tím, že je bere na sebe. Když jsme ukřižováni bolestí a násilím, nenávistí a válkou, již tam je Kristus, na kříži za nás a s námi. Není nářku, který by Bůh neutěšil; není slzy, která by byla daleko od jeho srdce. Pán nám naslouchá, objímá nás takové, jací jsme, aby nás proměnil v takové, jaký je On. Kdo však odmítá Boží milosrdenství, zůstává neschopný milosrdenství vůči bližnímu. Kdo nepřijímá mír jako dar, nebude umět mír darovat.
Milovaní, nyní chápeme, že Ježíšovy otázky jsou silnou výzvou k naději a k činu: když přijde Syn člověka, naleze víru v Boží prozřetelnost? Právě tato víra podporuje naše úsilí o spravedlnost, protože věříme, že Bůh z lásky zachraňuje svět a osvobozuje nás od fatalismu. Zeptejme se tedy sami sebe: když slyšíme volání těch, kdo jsou v nouzi, jsme svědky Otcovy lásky, tak jako jím byl vůči všem Kristus? On je pokorný, který volá mocné k obrácení, spravedlivý, který nás činí spravedlivými, jak o tom svědčí dnešní noví svatí: ne hrdinové nebo bojovníci za jakýsi ideál, ale autentičtí muži a ženy.
Tito věrní přátelé Krista jsou mučedníky za svou víru, jako biskup Ignatius Shoukrallah Maloyan a katecheta Pietro To Rot; jsou evangelizátory a misionářkami, jako sestra Maria Troncatti; jsou charismatickými zakladatelkami, jako sestra Vincenza Maria Poloni a sestra Carmen Rendiles Martínez; se srdcem plným oddanosti jsou dobrodinci lidstva, jako Bartolo Longo a José Gregorio Hernández Cisneros. Ať nám jejich přímluva pomáhá ve zkouškách a jejich příklad nás inspiruje v našem společném povolání ke svatosti. Zatímco k tomuto cíli putujeme, modleme se bez ustání, pevní v tom, čemu jsme se naučili a co jsme přijal jako jisté (srov. 2Tm 3,14). Víra na zemi tak drží a podporuje naději na nebe.