Blahoslavený Bartolo Longo KGCHS
(10. února 1841, Latiano – 5. října 1926, Pompeje)

Bartolo (Bartoloměj) Longo se narodil 10. února 1841 v Latianu v provincii Brindisi a v roce 1863 přišel do Neapole, aby se zde dokončil studia práv. Pod vlivem spolužáků i antiklerikálního klimatu na neapolské univerzitě opustil katolickou víru, v níž byl vychován, a stal se stoupencem spiritusmu, nejprve jako médium, později i jako vedoucí postava spiritistického hnutí. V roce 1866 pod vlivem kněze Vincenza Pepeho a dominikána Alberta Radenteho se však vrátil ke katolické víře a začal objevovat hlubokou mariánskou zbožnost v duchu sv. Ludvíka Marie Grignona z Montfortu. Nestal se knězem, ale začal se věnovat laickému apoštolátu psaného a tištěného slova. V roce 1871 vstoupil do třetího řádu sv. Dominika. Apoštolka Božského srdce, Caterina Volpicelliová (1839–1894, svatořečena 2009), jej seznámila s neapolskou aristokratkou Mariannou Farnararo, hraběnkou de Fusco (1836–1924), mladou vdovou s pěti dětmi. Marianna zdědila po manželovi velký majetek v Pompejích, kde se ovšem bála bydlet. Bartolo Longo se nabídl, že jako právník bude o její majetek pečovat, a v Pompejích se usadil.

Jak sám píše, poprvé se do Pompejí vydal 2. října 1872. Během cesty do Pompejí měl mystický zážitek, při němž při poledním zvonění slyšel: „Budeš-li šířit modlitbu růžence, budeš spasen!“ a pochopil, že jeho povoláním je hlásat modlitbu růžence v pompejském údolí, stal se „opravdovým apoštolem růžence“ (Jan Pavel II., apoštolský list Rosarium Virginis Mariae, Vatikán 16. října 2002, č. 8. Začal katechizovat zdejší venkovany, opravil malý farní kostel Nejsvětějšího Spasitele a rozhodl se vystavět nový kostel Panny Marie Růžencové. 13. listopadu 1875 do Pompejí přivezli obraz Panny Marie Růžencové, uctívané svatým Dominikem a svatou Kateřinou Sienskou, nevalné umělecké kvality. Bylo potřeba jej zrestaurovat a v den jeho vystavení v kostele došlo k uzdravení dvanáctileté dívky Klorindy. Začaly se scházet dary na stavbu nového kostela, a 8. května 1876 byl položen jeho základní kámen.

Rozvoj činnosti v Pompejích

V roce 1877 Longo napsal knihu „Pobožnost patnácti sobot ke cti svatého růžence“ (Neapol 1877), ve které uvádí pobožnost, kdy každou z patnácti sobot se rozjímá jedno z růžencových tajemství, a modlí se růženec, přičemž vše je zaměřeno na přijetí svátostného smíření a eucharistie. Následně se pokračuje se v úvahách o tomto tajemství celý týden. Meditace jsou především kristologické, jak to napsal papež sv. Jan Pavel II.: „Blahoslavený Bartolo Longo celým svým dílem a zvláště prostřednictvím „patnácti sobot“ rozvinul kristologického a kontemplativního ducha růžence.“ (Rosarium Virginis Mariae, č. 8). Kniha se velmi rozšířila, a byla vydána v různých jazykových verzích; jím propagovaná pobožnost je prožívána Božím lidem i dnes jako „dvacet růžencových sobot“.

O dva roky později, roku 1879, se Bartolo nakazil tyfem a během této nemoci složil „Novénu naléhavé prosby“ jako prosbu o milost ve velmi závažných případech, a k ní odpovídající děkovnou novénu. Po vydání růžencové encykliky „Supremi Apostolatus Officio“ papeže Lva XIII. (1. září 1883) Bartolo Longo složil modlitbu zvanou „Suplika (prosba) k Panně Marii růžencové z Pompejí“, kterou se poprvé modlilo dvacet tisíc poutníků v Pompejích dne 14. října 1883. V Pompejích se dodnes slavnostně modlí 8. května a o první říjnové neděli. V roce 1884 Longo založil tiskárnu a časopis „Il Rosario e la Nuova Pompei“ (Růženec a Nové Pompeje) a ve stejné době začalo okolo rozestavěného kostela vznikat skutečné město, Nové Pompeje, s telegrafem, železniční stanicí, nemocnicí, meteorologickou a geodynamickou observatoří.

Manželé Bartolo Longo a Marianna de Fusco v roce 1920. Zdroj: Web Papežské baziliky v Pompejích (https://www.santuario.it)

Dne 1. 4. 1885 uzavřeli Bartolo Longo a hraběnka de Fusco v Neapoli sňatek, na radu duchovních. Měli se ve velké úctě, vykali si a žili spolu jako bratr a sestra.

Papežská svatyně Panny Marie Růžencové v Pompejích dnes. Zdroj: Web Papežské baziliky v Pompejích (https://www.santuario.it)

Manželé Longovi se věnovali také sociálním a charitativním dílům: v roce 1887 založili v Pompejích sirotčinec a roku 1891 hospic pro děti, jejichž rodiče byli ve vězení. To již Pompeje zakusily dobrodiní „růžencového papeže“ Lva XIII., který jim v breve Quotquot Religionis z 28. 3. 1890 přiznal charakter poutního místa, a následujícího roku vyslal kardinála Raffaela Monaca La Valletta, děkana kardinálského sboru, jako svého legáta, aby posvětil baziliku Panny Marie Růžencové v Pompejích: ke svěcení došlo 8. května 1891. Manželé Longovi věnovali svatyni 15. března 1893 Svatému Stolci, a papež Lev XIII. proto vydal dne 13. března 1894 breve Qua Providentia, jímž prohlásil chrám za papežskou svatyni a pochválil Bartola Longa za jeho dílo. Po dokončení fasády baziliky z casertského travertinu v roce 1901, která byla Longem zamýšlena jako památník všeobecného míru, byl kostel Lvem XIII. prohlášen za baziliku minor. Lev XIII. také Longa jmenoval komturem Řádu svatého Řehoře Velikého.

V roce 1897 založil Bartolo Longo ženské sdružení dominikánských sester „Dcery svatého růžence v Pompejích“, které bylo oficiálně schváleno jako nová řeholní kongregace. Sestry se měly starat o dívky – dcery vězňů.

Obtížný vztah k Piu X.

Za pontifikátu Pia X. byl Bartolo Longo v nepřízni papeže a roky jeho pontifikátu (1903–1914) byly pro pompejského „bratra Růžence“ lety velmi napjatých vztahů ke Svatému Stolci. Kardinálové i papež v tehdejší mentalitě špatně snášeli, že dva laici, manželé, mají v rukou papežskou svatyni a že jsou v jistém slova smyslu představení kněží, řeholníků a řeholnic. Pius X. oddělil správu svatyně od správy charitativních podniků a posla do Pompejí papežského delegáta, který měl manžele Longovy kontrolovat. Papežské rozhodnutí bylo o to těžší, že administrativní rozdělení škodilo celku pompejského díla i navenek a bylo těžko pochopitelné i pro dobrodince celého díla. Bartolo se rozhodl vrátit do rodného Latiana a svěřit svá díla advokátům. Nakonec požádal Pia X. o audienci, která mu byla dána dne 9. února 1906: během ní se zřekl i jménem hraběnky Marianny de Fusco všeho, co mu v pompejském údolí patřilo a věnoval vše Svatému Stolci. Udivený Pius X. o den později, 10. února 1906, jmenoval svým delegátem Mons. Augusta Siliho (1846–1926), jehož Longo přijal 20. února velmi pokorně a s láskou.

Rytířem Božího hrobu. Závěr života.

Hraběnka Marianna Farnararo de Fusco Longo zemřela v Pompejích dne 9. února 1924 a v roce 1930 byli její tělesné pozůstatky přeneseny z neapolského hřbitova do krypty pompejské baziliky.

Bartolo Longo v roce 1925 s dekoracemi Řádu sv. Řehoře a Řádu Božího hrobu. Zdroj: Web Papežské baziliky v Pompejích (https://www.santuario.it)

Papež Pius XI., který byl velmistrem Řádu Božího hrobu, dne 10. května 1925 jmenoval Bartola Longa rytířem velkého kříže Řádu Božího hrobu. Jménem papeže mu toto vyznamenání předal sne 30. května téhož roku Augusto Sili, který byl v roce 1919 kreován kardinálem, se v roce 1920 stal papežským vikářem pro svatyni v Pompejích. Longo při té příležitosti uzavřel závěť, v níž všechny nabyté prostředky daroval na stavbu baziliky a charitativní díla, protože chtěl zemřít chudý, a nenechat si pro sebe nic. Řád svatého Řehoře věnoval chudým sirotkům, stejně jako velkokříž Božího hrobu. A konečně kardinálu Silimu řekl: „A tobě, Eminence, zanechávám své kosti, aby mohly odpočívat u nohou Panny Marie v Pompejích, které jsme sloužil více než 50 let.“

Závěr svého života strávil Bartolo Longo na lůžku, kdy byl ošetřován svým dlouholetým přítelem Giuseppem Moscatim (1880–1927, svatořečen 1987). O neděli Panny Marie růžencové dostal Longo oboustraný zápal plic, zemřel zapopatřen svátostmi a při modlitbě růžence 5. října 1906 ve věku 85 let a byl pochován v kryptě pompejské baziliky.

Blahořečení a kanonizace

Papež Jan Pavel II. jej dne 26. října 1980 prohlásil za blahoslaveného, přičemž jej označil za „laika, který naplno prožíval své nasazení pro církev, … jehož celý život byl intenzivní a neustálou službou Církvi ve jménu Panny Marie a z lásky k ní.“ „Můžeme jej opravdu vymezit jako „muže Panny Marie“: z lásky k Marii se stal spisovatelem, apoštolem evangelia, propagátorem růžence, v obrovských obtížích a protivenstvích zakladatelem slavné svatyně, z lásky k Marii vytvořil charitativní instituty, stal se žebrákem pro děti chudých, proměnil Pompeje v živoucí citadelu lidské a křesťanské lásky, z lásky k Marii mlčky snášel útrapy a pomluvy, procházel dlouhými Getsemany, vždy s důvěrou v Prozřetelnost, vždy poslušný papeži a církvi.“ (Jan Pavel II., homilie při blahoslavení Dona Lugiho Oriona, sestra Marie Anny Salové a Bartola Longa, bazilika sv: Petra ve Vatikánu 26. října 1980). Mariánský papež Wojtyła také Bartola Longa zmínil ve svém listu o modlitbě růžence z roku 2002. Jeho nástupce Benedikt XVI. při návštěvě pompejské svatyně dne 19. října 2008 přirovnal Bartola Longa ke svatému Pavlovi z Tarsu. Papež František navštívil Pompeje v roce 2015 a uctil hrob Bartola Longa.

Dne 18. června 2024 Mons. Tommaso Caputo, arcibiskup prelát a papežský delegát pro pompejskou svatyni a zároveň asesor Řádu Božího hrobu požádal papež o kanonizaci Bartola Longa s dispenzem od zázraku. Svatý Otec povolil Dikasteriu pro blahořečení a svatořečení zvláštní postup případné kanonizace. Na řádném zasedání kardinálů a biskupů Dikasteria dne 18. února 2025 bylo hlasováním rozhodnuto o vhodnosti kanonizace tohoto blahoslaveného, jehož příklad je podle otců Dikasteria velmi aktuální a má všeobecný dopad. Papež František, hospitalizovaný na klinice Gemelli, dne 24. února 2025 během audience udělené státnímu sekretáři Pietrovi kardinálu Parolinovi a subistitutovi arcibiskupu Edgarovi Peña Parrovi, schválil hlasování dikasteria a rozhodl o svolání konzistoře pro kanonizaci, ale zatím bez stanovení data.

Vzor členů Řádu Božího hrobu

Bartolo Longo je jediným kanonizovaným laickým rytířem Božího hrobu. Podle Mons. Tommasa Caputa, asesora našeho řádu, je „světlým příkladem laika, který se nasadil pro evangelní svědectví víra a lásky, tak jako všichni, kdo patří k Řádu Božího hrobu, jsou povoláni ke svědectví víry, k uskutečňování příkladného křesťanského života a k charitativnímu zapojení se v podpoře křesťanských společenství ve Svaté zemi. I když nemáme svědectví o zvláštním nasazení pro Svatou zemi, můžeme určitě říci, že Bartolo Longo se modlil za Svatou zemi a vyzýval k tomu, protože pompejskou svatyni považoval za nedílně spojenou s Jeruzalémem.“ (rozhovor s tiskovým mluvčím řádu Françoisem Vaynem, 3. 8. 2015)

Literatura a další zdroje

Back To Top