Vatikán, audienční hala Pavla VI., čtvrtek 23. října 2025
Eminence, Excelence,
drazí bratři a sestry,
je krásné, že se v tomto jubilejním roce mohu setkat se všemi z vás, rytíři a dámami Řádu Božího hrobu jeruzalémského.
Přijeli jste do Říma z různých koutů světa, což nám připomíná, že poutnictví je na počátku vaší historie. Vznikli jste totiž kvůli ochraně Božího Hrobu, péči o poutníky a podpoře církve v Jeruzalémě. Děláte to i dnes, s pokorou, oddaností a v duchu obětavosti, které jsou pro rytířské řády tak charakteristické, a zejména jako „trvalé svědectví víry a solidarity vůči křesťanům, kteří žijí na svatých místech“ (sv. Jan Pavel II., Projev k účastníkům jubilea Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského, 2. března 2000).
Mám tím především na mysli významnou pomoc, kterou bez rozruchu a zbytečné medializace poskytujete společenstvím ve Svaté zemi, když podporujete Latinský patriarchát jeruzalémský v jeho různých aktivitách: seminář, školy, charitativní a asistenční díla, humanitární a vzdělávací projekty, univerzita, pomoc církvím, i prostřednictvím mimořádné pomoci v dobách největší krize, jako tomu bylo během pandemie Covid a v tragických dnech války.
V tom všem ukazujete, že střežit Kristův hrob neznamená pouze chránit historické, archeologické nebo umělecké dědictví, byť tak důležité, ale podporovat Církev, která okolo Božího hrobu vznikla a která, tvořena živými kameny (srov. 1 Pt 2,4-5), okolo něj žije i dnes, jako autentické znamení velikonoční naděje.
A proto bych se v jubilejním roce naděje rád na chvíli zaměřil právě na ni a zdůraznil tři její rozměry.
Prvním je důvěryplné očekávání (srov. František, bulla Spes non confundit, 25). Zastavit se u hrobu Páně totiž znamená obnovit svou osobní víru v Boha, který plní své sliby a jehož moc žádná lidská síla nemůže porazit. Ve světě, kde se zdá, že nad láskou převládá násilí a tyranie, jste povoláni svědčit o tom, že život vítězí nad smrtí, láska nad nenávistí, odpuštění nad pomstou a milosrdenství a milost nad hříchem. Vaše „ochranná stráž“ svatých míst ať je především „stráží víry“, která pomáhá mužům a ženám naší doby zastavit se srdcem u Kristova hrobu, kde bolest nachází odpověď v důvěře a kde pro toho, kdo umí naslouchat, stále zní zvěst: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl.” (Mt 28,5-6). Toho můžete dosáhnout tím, že budete živit své srdce intenzivním svátostným životem, nasloucháním a rozjímáním Božího slova, osobní a liturgickou modlitbou, duchovní formací, jíž se v řádu věnuje velká pozornost.
Druhým rozměrem naděje, na který bych se chtěl zaměřit, můžeme spatřovat ztělesněný v obraze žen, které se vydávají k Hrobu, aby pomazaly Ježíšovo tělo (srov. Mk 16,1-2). Je to tvář služby, díky níž ani smrt Mistra nezabrání Marii Magdaléně, Marii, matce Jakubově, a Salomé, aby se o něj přestaly starat. Již jsem vám vyjádřil svou vděčnost za tolik dobra, které konáte v duchu starobylé tradice pomoci, která je vám tak vlastní. Kolikrát a v kolika příležitostech se díky vaší práci zažíhá jiskra světla pro osoby, rodiny, celé komunity, které jsou ohroženy hrozivými tragédiemi na všech úrovních, a zejména v místech, kde žil Ježíš. Vaše charita je podporuje a v jejich potřebách rozpoznává „znamení doby“, která máme podle papeže Františka přijmout za svá a proměnit je ve „znamení naděje“ (srov. bulla Spes non confundit, 7).
Ale je tu ještě třetí rozměr naděje, o kterém chci mluvit: rozměr naděje, jenž nás přivádí k pohledu na cíl. Můžeme si vybavit obraz Petra a Jana, kteří běží k hrobu (srov. Jan 20, 4-10). V ono velikonoční ráno vyslechli zprávu žen a okamžitě vyrazili, ve spěchu, běželi k prázdnému hrobu, a jejich běh je přivede k obnově víry v Krista ve světle Zmrtvýchvstání. Svatý Pavel používá stejný obraz, když mluví o svém životě jako o závodu na stadionu, který má svůj cíl, jímž je setkání s Pánem (srov. 1 Kor 9, 24-27). Právě to vyjadřuje gesto pouti, které je symbolem hledání konečného smyslu života (srov. bulla Spes non confundit, 5). I vy jste učinili toto gesto, a já vás vyzývám, abyste svůj pobyt zde neprožívali jako cíl, ale jako etapu, ze které znovu vykročíte na cestu k jedinému skutečnému a konečnému cíli: k plnému a věčnému společenství s Bohem v nebi. Ze svého gesta také učiňte svědectví pro bratry a sestry, které potkáte: pozvání žít věci tohoto světa se svobodou a radostí těch, kteří vědí, že jsou na cestě k nekonečnému horizontu věčnosti.
Drazí, Církev vám dnes znovu svěřuje úkol být strážci Kristova Hrobu. Buďte jimi, v důvěře plné očekávání, v horlivosti lásky, v radostném elánu naděje. Jak řekl sv. Augustin křesťanům své doby: „Jdi vpřed, jdi kupředu v dobru […]. Nescházej z cesty, neohlížej se zpět, nezastavuj se!“ (Sermo 256,3). Ze srdce vám žehnám a modlím se za vás všechny. Děkuji.
Zdroj: Vatikánské webové stránky. Překlad: © České místodržitelství OESSH, říjen 2024.