Pius papež IX.
Na věčnou paměť záležitosti.
S velkou moudrostí naši předchůdci papežové ustanovili a vykonali mnohé pro užitek našeho svatého náboženství, k čemuž patří i ustanovení, která směřují k odměně a vyzdvižení ctnosti a k povzbuzení katolických mužů za rozmnožení jejich zásluh vůči křesťanskému společenství. S pohledem na jejich skvělý příklad jsme přesvědčeni, že k naší apoštolské službě patří přijetí podobných opatření, především v této době, tak bohaté jak na velké zločiny, tak na velké projevy cti. Proto jsme již v prvním roce našeho pontifikátu ustanovili apoštolskou autoritou Piánský řád, a nyní chceme rozmnožit rytířský Řád Božího hrobu novými dekoracemi, což, jak doufáme, přinese nemalý užitek katolickému náboženství v posvátných zemích oblasti Palestiny. Neboť tento Řád, úctyhodný pro svůj starobylý původ, autoritou a péčí našich předchůdců zdokonalený, má svým ustanovením za cíl, aby v lidských srdcích roznítil snahu chránit a rozvíjet katolickou víru ve Svaté zemi, a aby ozdobil jejich zásluhy odpovídajícími poctami.
Z důvěryhodných dokumentů je nám známo, že již od 15. století křesťanského věku kustod neboli kvardián řeholní rodiny observantních menších bratří svatého Františka v Jeruzalémě přijímal z apoštolského dovolení muže zasloužilé o náboženství do rytířského Řádu Božího hrobu, a že již v této době existovala pro řečené rytíře pravidla a statuta, obnovená a rozšířená naším předchůdcem Benediktem XIV. blažené paměti prostřednictvím apoštolského listu zpečetěného olověnou bulou roku 1746 a začínajícího slovy In supremo militantis ecclesiae. I my, majíce před očima důstojnost tohoto rytířského Řádu, jsme roku 1847 rozhodli prostřednictvím listu naší Kongregace pro šíření víry ze dne 10. prosince, vydaného z naší autority, o správě patriarchálního stolce jeruzalémského, a téhož roku jsme obnovili výkon jurisdikce latinského patriarchy v Jeruzalémě a stejným listem jsme řečenému patriarchovi svěřili řádnou pravomoc ustanovovat rytíře Božího hrobu, aby od té doby on jakožto legitimní administrátor a rektor Řádu z pověření Apoštolského stolce a v jeho jménu mohl udělovat rytířskou důstojnost.
Poté, co jsme tak ustanovili naší autoritou správu a vedení Řádu, ukazuje se, že ke zvětšení jeho lesku je vhodné ustanovit ještě další věci. Ctěný bratr Josef Valerga, latinský patriarcha jeruzalémské církve, nám vyložil, že od počátku byla v Řádu Božího hrobu jediná třída rytířů, a že by bylo nutné pro odměnění výjimečných zásluh moci rozlišovat v jejich poctě, neboť to často vyžadují rozdílné zásluhy a námahy, aby tato pocta nebyla vyhrazena jen několika málo osobám anebo se v očích lidí velmi zasloužilých neztratila její hodnota tím, že bude udělována příliš často. Pro zlepšení tohoto nedostatku nám řečený ctěný bratr navrhl, abychom rytířský Řád Božího hrobu rozdělili do třech tříd rytířů.
My pak chtějíce vyhovět návrhu tohoto ctěného bratra a v touze pozvednout řečený Řád jsme uložili třem ctihodným bratřím kardinálům svaté římské církve, aby tuto věc posoudili a sdělili nám svůj názor. S ohledem na úsudek těchto kardinálů, kteří posoudili návrh ctihodného bratra jeruzalémského patriarchy a doporučili mu vyhovět, po řádném zvážení všeho naší apoštolskou autoritou a zněním tohoto listu ustanovujeme a rozhodujeme, aby od nynějška Rytířský řád Božího hrobu byl rozdělen do tří odlišných stupňů rytířů, a to rytířů první třídy neboli velkého kříže, rytířů druhé třídy neboli komturů a rytířů třetí třídy. Všichni budou nosit insignii vlastní Řádu, ale rozdílným způsobem pro odlišení stupně.
Řádovou insignií je podle starobylého zvyku kříž, pojmenovaný po Godefroyovi z Bouillonu, vynikajícím vůdci výpravy k novému získání Svaté země, totiž zlatý kříž smaltovaný červeně, který je mezi svými rameny ozdoben čtyřmi menšími zlatými kříži stejně smaltovanými, který má – s výjimkou oněch čtyřech menších křížů – podobu kříže berličkového. Zbožnost pak vyžaduje, aby nad tímto křížem nebyla umístěna koruna, na památku onoho zbožného velitele armády, který nechtěl přijmout královský diadém tam, kde Kristus Ježíš nesl korunu z trní. Stuha, na niž je kříž zavěšen, ať je z žilkovaného hedvábí černé barvy, jak je to v tomto řádu obvyklé. Rytíři první třídy nosí řádovou insignii na dlouhé velkostuze, která je umístěná od pravého ramene k levému boku. Udělujeme jim také privilegium nosit na levé straně hrudi velkou stříbrnou hvězdu nesoucí řádovou insignii, jak je tomu obvyklé u rytířů první třídy ostatních řádů. Rytíři druhé třídy neboli komtuři nosí řádovou insignii velkého formátu zavěšenou na řečené stuze a visící u krku. Rytíři třetí třídy nosí řádovou insignii menšího formátu podle obvyklého rytířského zvyku zavěšenou na řečené stuze na levé straně hrudi.
Vzhledem k tomu, že rytíři Božího hrobu od počátku užívají vlastního oděvu bílé barvy, chceme, aby ozdoby tohoto oděvu byly odlišné pro různé stupně rytířů, podle schématu vlastního každému stupni, které bude předáváno mužům přijatým mezi rytíře. Počítáme s tím, že vynikající muži se zanítí horlivostí pro účinnou pomoc náboženství ve Svaté zemi a že všichni, kdo přijmou tyto insignie, svou ctností rozmnoží slávu a lesk důstojnosti tohoto Řádu.
Potvrzujeme pravomoc ctihodného bratra jeruzalémského patriarchy latinského ritu a jeho nástupců vybírat a ustanovovat rytíře v přesvědčení, že důstojnost a rozmach řečeného Řádu v budoucnu bude všemi uznána a poroste, neboť jeho insignie budou udělovány z mimořádného pověření samotného Apoštolského Stolce a jeho jménem. Chceme také, aby jeruzalémský patriarcha latinského ritu a jeho nástupci při udělování dodržovali ve všem normy a předpisy, které jsme vydali z naší autority a přikázali našemu sekretáři breví, aby ji tomuto patriarchovi předal.
Toto chceme a ustanovujeme bez ohledu na jakákoli protichůdná ustanovení, ani na pravidla naší apoštolské kanceláře týkající se nedotknutelnosti získaných práv, ani na jakékoli apoštolské potvrzení pravidel řečeného Řádu, ani na jeho statuta a zvyklosti potvrzená jakoukoli autoritou, ani na jiné apoštolské konstituce a nařízení hodné zmínky.
Dáno v Římě u svatého Petra pod pečetí rybářského prstene 24. ledna 1868, ve 22. roce našeho pontifikátu.
L. S. N[icola] kardinál PARACCIANI CLARELLI
Zdroj: ASS 3 (1867) 382–385. Překlad převzat z knihy: Parma Tomáš, Rytíři, dámy a poutníci. Dějiny a současnost Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského a jeho působení v českých zemích, Olomouc: Vydavatelství FF UP 2020, s. 136–137.