Homilie velkopřevora Mons. Jana Graubnera při příležitosti umístění relikvií bl. císaře Karla I. Rakouského, sv. Jana Pavla II., sv. Matky Terezy z Kalkaty a sv. Adama Alberta Chmielowského v olomoucké katedrále, sobota 2. dubna 2022
Drazí bratři a sestry,
dnes si připomínáme výročí smrti sv. papeže Jana Pavla II. a včera jsme si připomněli sté výročí smrti Bl. Karla I. Habsburského, který byl posledním českým králem. A je to 105 let, co navštívil Olomouc. Účastnil se tehdy posvěcení opraveného kostela P. Marie Sněžné a posvěcení vojenského hřbitova v Černovíře, pozdravil na radnici a poobědval u kardinála Skrbenského. Podařilo se nám získat jeho ostatky a taky ostatky dalších světců, kteří navštívili Olomouc, či přímo tuto katedrálu a dnes je můžeme společně slavnostně přivítat a vystavit veřejné úctě.
Bl. Karel se stal císařem za světové války po smrti Franz Josefa. Snažil se dělat politická rozhodnutí v duchu křesťanské víry, chtěl ukončit válku, snažil se prosadit křesťanskou sociální nauku a jako první vladař na světě zřídil ministerstvo sociální péče a ministerstvo národního zdraví, vydal zákon na ochranu nájemníků. Rozpadu monarchie však nedovedl zabránit, i když se pokusil svou říši přeměnit na volný svazek středoevropských států. Neuspěl. Snažil se aspoň zmírnit bídu a strasti obyvatel a umožnil pokojné předání moci. Skončil ve vyhnanství na ostrově Madeira, kde žil se svou rodinou ve skutečné nouzi. Sílu hledal v modlitbě. Na růženec měl čas každý den jako voják, císař i vyhnanec. Jednou řekl ženě, s níž měl osm dětí, že si Bůh od něho přeje oběť života za záchranu jeho národů a dodal: To udělám. Brzy poté Bůh jeho slib přijal. Když onemocněl, neměl na lékaře. Zemřel na zápal plic jako duchovní vítěz, který nepropadl beznaději a zlobě, ale stále hledal Boží vůli a hodně se za své národy modlil. I za ten náš. Krátce před smrtí napsal česky: Musím tolik trpět, aby mé národy našly cestu k sobě. Odpouštím jim. Jinde napsal: Mým veškerým úsilím bylo vždy a ve všech věcech poznat co nejzřetelněji Boží vůli a plnit ji co nejdůsledněji. V tom vidím jeho důležitý odkaz pro nás: Hledat Boží vůli a důsledně ji plnit.
Sv. Jan Pavel II. navštívil tuto katedrálu v roce 1995, když při návštěvě Olomouce svatořečil Jana Sarkandra a sv. Zdislavu. Nezapomenutelné je jeho setkání s mládeží na Svatém Kopečku, jak někteří pamatují. Zanechal nám veliké poselství, z něhož všichni něco známe. Připomínám jen jeden citát: Ten, kdo se modlí, neklesá na mysli ani tváří v tvář těm největším obtížím, protože si uvědomuje, že Bůh je s ním a že v jeho otcovském náručí nalézá útočiště, klid a pokoj ducha. Otevíráme-li se v důvěře Bohu, otevíráme se velkoryseji i bližním, stáváme se schopnějšími utvářet dějiny podle Božího plánu.
Získali jsme relikvie i sv. Adama Alberta Chmielowského, který se dostal do Olomouce v r. 1863 jako vězeň, byl tehdy vězněn ve staré cihelně na Tabulovém vrchu. Po vnitřním obrácení v 35 letech vstoupil do Třetího řádu sv. Františka. Stal se potulným apoštolem po vzoru zakladatele a později sloužil opovrhovaným a vyděděncům. Založil mužskou i ženskou kongregaci sloužící chudým, kterým se říká albertíni. Organizoval chudobince a domy pro nevyléčitelně postižené. Zakládal vývařovny pro bezdomovce. Papež Jan Pavel II. jej svatořečil spolu se sv. Anežkou Českou v listopadu 1989. Z jeho díla jsem vybral jednu myšlenku: Smyslem našeho života je láska, která druhé činí šťastnými.
A dnes uvádíme do katedrály i relikvie sv. Matky Terezy z Kalkaty, která založila řády Misionářek a Misionářů lásky, kteří žijí chudě mezi chudými a umírajícími. I když procházela těžkou zkouškou víry, nepřestala milovat Ježíše a sloužit mu v potřebných. V době její smrti měly její řády přes 5000 členů ve všech světadílech. Olomouc navštívila na pozvání arcibiskupa Fr. Vaňáka, který chtěl pozvat její sestry do diecéze. Sestry sice zatím nepřišly, ale ona nechala hluboký dojem v lidech, ke kterým v katedrále promluvila.
Z jejích myšlenek připomeňme: Evangelizace znamená nosit Ježíše ve svém srdci a odevzdávat přítomnost Ježíše někomu dalšímu.
Dnes je nejhorší nemocí pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný. A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci. Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.
Láska začíná doma; láska žije v domovech, a proto je dnes ve světě tolik utrpení a tolik chybí štěstí… Každý dnes vypadá hrozně uspěchaný, ustaraný kvůli lepšímu blahobytu a většímu bohatství, takže děti mají velmi málo času pro své rodiče. Rodiče mají velmi málo času na sebe navzájem, a tak doma se začíná ničit světový mír.
Dnešní slavnost je spojena s poutí za obnovu rodin a za kněžská povolání. Z Písma jsme slyšeli výzvu k lásce, která je základem šťastné rodiny a ochoty nabídnout se Bohu k službě. Láska uzdravuje i mezinárodní vztahy a buduje pokoj. Kéž nám příklad i přímluva blízkých světců pomohou obnovit naše rodiny i naše farnosti skrze nová kněžská povolání, kéž vyprosí světu mír, zvláště Ukrajině.