Homilie Mons. Jana Graubnera, velkopřevora Českého místodržitelství Řádu Božího hrobu, při oslavě svátku Panny Marie Královny Svaté země, Svatý Kopeček u Olomouce 26. října 2024
Pro oslavu Panny Marie, Královny Svaté země a hlavní patronky našeho rytířského řádu jsme si letos vybrali Svatý Kopeček. Jsme v poutní bazilice Navštívení Panny Marie a tato skutečnost nás upozorňuje, že během roku slavíme pěknou řádku mariánských svátků. Ty nám připomínají mnoho událostí ze života Panny Marie i řadu událostí ze života církve, které byly nějak spojeny s vyslyšením proseb či zjevením Panny Marie, která se ukazuje jako stále přítomná v životě církve i mnoha věřících. Nejen lidé si ji berou za křestní či biřmovací patronku, aby se svěřili její ochraně, ale i celá společenství ji mají za patronku a ochránkyni.
Tak i my jako Rytíři Božího hrobu jeruzalémského ji oslovujeme jako svou patronku a různými krásnými modlitbami představitelů řádu se k ní obracíme s prosbami za Svatou zemi, která je zvláště dnes v mimořádně těžké situaci. Spolu s celým světem prosíme, aby Syn Panny Marie jako Kníže pokoje dal této zemi skutečný mír. Myslíme na apoštoly shromážděné kolem Ježíšovy Matky a prosíme, aby i nás naplnil a vedl svým Svatým Duchem. Jsme naplněni radostí a pokojem, když zakoušíme její blízkost, ale zároveň zakoušíme, že jako oslavená v nebi je pro nás magnetem, který ukazuje směr a cíl našeho života.
Skutečnost, že ona je v nebi, má pro nás velké poselství. Ujišťuje nás, že Boží slovo je pravdivé. Pán Ježíš slíbil, když odcházel, že zase přijde a vezme nás k sobě. Řekl, že chce, abychom i my byli tam, kde je on. Svatý Pavel nás ujišťuje, že pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. My věříme, že Maria jako Kristova matka i jeho nejvěrnější posluchačka měla s Ježíšem tak dokonalé spojení, že je s ním už v nebi, v jeho slávě.
Pro nás je to ujištění, že nejsme žádní tuláci či bezdomovci. My máme svůj domov u Pána, kde nás už čeká naše matka. Náš život má jasný směr a pevný cíl. K jeho dosažení je však stanovena podmínka: spojení s Kristem.
To jsme navázali už ve křtu, kde jsme získali Boží život. Biřmování potvrdilo plnost Ducha Svatého, který nás spojuje s Kristem, když máme stejného ducha jako Ježíš. Ve svatém přijímání do nás vstupuje Ježíš, aby nás vnitřně proměňoval, zbožšťoval. Když se naše spojení s Kristem přeruší hříchem, máme nabídku obnovení spojení s ním a duchovního uzdravení ve svátosti smíření.
Důležitým nástrojem upevňování a prohlubování tohoto spojení je modlitba. Nejen ta ranní a večerní, ale každý rozhovor s ním, třeba při práci, nebo odpočinku. Třeba jen velmi krátký. Dnes je krásný den. Pohled na přírodu naplňuje obdivem, krásou, úžasem. Jak blízko je k tomu, abychom řekli Bohu: Jak musíš být krásný ty, když jen tvoje dílo je tak nádherné! Je to přece přirozené reagovat na krásu a nenechat si údiv pro sebe. Jak často ukazujeme svoje objevy přátelům a říkáme: to musíš vidět, nebo: pojď se podívat. Je-li Kristus náš přítel, měli bychom s ním mluvit podobně.
Ale nejen šťastné chvíle jsou příležitosti ke spojení s Bohem. Často narážíme na naše hranice, limity. Dochází nám trpělivost, nemáme dost sil, nevíme si rady. I to jsou chvíle k modlitbě: Bože, co ode mne nyní čekáš? Ježíši, jak bys to ty řešil na mém místě? Já už nemám víc trpělivosti, ale ta tvoje je bezmezná. Otevírám se ti a prosím, ty naplň moje srdce a ukazuj svou trpělivost skrze mne. Já už nedokáži v této chvíli milovat víc, ale tvoje láska je nekonečná. Miluj teď ve mně ty. Stokrát za den se naskytne příležitost k hovoru s Bohem. A co je důležité, to nebudou modlitby bezmyšlenkovité či roztržité. To budou chvíle, kdy můžeme zakusit Boží blízkost a jeho působení v nás. Půjde o reálné zkušenosti či zdravé zážitky, které prohloubí vztah s Bohem.
Ba i situace, které nás dovedou až na hranu, kdy nerozumíme Božímu jednání a máme pochybnosti, nebo se v nás všechno bouří a my se ptáme: Bože, proč? Někdy mu nerozumíme a chceme se s Bohem hádat, nebo na něj dokonce křičet. Ani toho se nelekejme. V Bibli máme mnoho příkladů, kdy svatí jako byl Mojžíš a proroci na Boha křičeli. I sám Ježíš křičí ve chvíli vrcholné bolesti při umírání na kříži: Bože můj, proč? Proč jsi mě opustil? A všimněte si. Otec Ježíši neodpoví. On přesto nakonec volá: Otče, do tvých rukou svěřuji svou duši. Křičel, ale nevzdal to. Je lépe se s Bohem hádat, než se s ním nebavit.
Ke spojení s Kristem nás mohou vést dokonce i různá pokušení. Svádí nás naše oko při pohledu na lidskou krásu? Bože, jak jsi fantastický, když vložíš tolik krásy do svého díla, děkuji ti. Tu krásu hříšně neukradneš, ale potěšíš se z ní a ona tě přivede k Bohu. Máš chuť závidět? Jen mimochodem, závist považuji za nejhloupější ze všech hříchů, protože jím nic nezískáme, jen smutek. Zkusme v takové chvíli děkovat Bohu za to, že ten či onen má nějaký dar, schopnost, úspěch, majetek, výhodu, štěstí. On možná neděkuje. Když budu děkovat za něj já, bude mé srdce naplněné vděčností a ne smutkem ze závisti či žárlivosti.
Nic na světě nás nemůže odloučit od Boží lásky. Ba všechno nás může přivádět ke spojení s Bohem, když to dobře využijeme. Prosme dnes Matku Boží, aby nám svou přímluvou pomohla využít všeho ke spojení s Kristem, aby v nás rostla naděje, že jednou dojdeme do nebeského domova, kde na nás čeká.