Velikonoce: Znamení Božího hrobu

Kořeny řádu hledáme u poutníků putujících z Evropy na svatá místa, mezi nimiž má Boží hrob v Jeruzalémě výsostné postavení. Poutníky bylo třeba chránit a bylo jim třeba sloužit. Členové řádu byli však především sami poutníky, kteří dělali pokání za své hříchy, či plnili sliby, které dali Bohu. Pouť vyžadovala velkou námahu i náklady a přinášela rizika. Pro nejednoho i oběť nejvyšší, oběť života. Rozhodnutí pro takovou pouť mohlo být rozumné jen v tom případě, že počítalo s věčným životem, že uznávalo nedocenitelnou hodnotu Kristovy spásné oběti, na niž je nutné přiměřeně odpovědět.

Dnešní rytíři nenesou taková rizika ani námahy. Své poslání naplňují především finanční podporou církve ve Svaté zemi. I pro ně je však základem jejich rytířství osobní odpověď na Boží lásku, která se ukázala vrcholným způsobem v Ježíšově oběti za spásu světa. Proto k jejich duchovnímu životu patří časté hledění na kříž, tiché naslouchání tomuto znamení lásky, vžívání se do Kristovy vydanosti, vzbuzování a rozšiřování touhy přiměřeně odpovědět, čerpání síly k upřímnému odhodlání i k vytrvalé věrnosti projevované činy.

Mimořádným dnem je pro ně Velký pátek a Bílá sobota. Ta není liturgickým dnem. V našich krajích však bývají otevřené kostely a lidé chodívají k Božímu hrobu. Přicházejí jako lidé, kteří prožívají smutek při smrti blízkých, která se jich dotkla. Návštěva hrobu je projevem osobního vztahu lásky a vděčnosti. Když dnes neputujeme do Jeruzaléma, je dobré si udělat pouť k Božímu hrobu aspoň do nejbližšího kostela.

Velikonoce však vrcholí až vzkříšením. Kristův hrob je prázdný. On žije. Jako vítěz vstal z hrobu. Svou smrtí smrt zrušil, protože jí vzal moc brát smysl životu, když vlastní smrt přijal jako smírnou oběť. On dal bolesti a smrti smysl. Vrátil lidstvu naději.

V současné společnosti převládá skepse, pokud se ji nepodaří zahnat zábavou. Lidé se upínají na konzum. Budují ráj na zemi. S věčností nepočítají. Když něco naruší jejich plány, jsou pak bez naděje. Cítí se ohroženi migrací a po atentátech v Evropě je ovládá strach. Potřebují naději. Ale kdo je schopný jim ji dát? Jedině Zmrtvýchvstalý.

Dnešní doba potřebuje svědky naděje. Ale nejen lidské. Ti, kteří prožili mnohá zklamání, se nespokojí s lacinou náhražkou. Potřebují naději, kterou přináší Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý. Rytíři Božího hrobu jako strážci a svědkové prázdného hrobu jsou povoláni být svědky živého Krista, vítěze nad smrtí, dárce skutečné svobody a pokoje, skály skýtající jistotu, bezpečné cesty k cíli. Mají být jeho znamením. Ne nic neříkajícím, nesrozumitelným, ale jasným a působivým znamením. Oni vědí, že Kristus slíbil těm, kteří budou shromážděni v jeho jménu, že bude uprostřed nich. Jsou povoláni být svědky Zmrtvýchvstání Krista přítomného mezi námi, ale i zmrtvýchvstání církve, která sice v některých místech vypadá jako mrtvá, ale nepřestává být jeho tajemným tělem. Být svědky zmrtvýchvstání všech, kteří našli odvahu vstoupit do Kristovy smrti skrze křest. S tímto vědomím kladou základy obnovy řádu v českých zemích.

+ Jan