Křesťanská dokonalost

Chceme být Kristovými rytíři a učíme se být Kristovými přáteli. Jsme křesťany. Kdo je křesťan?

Křesťan není jen dobrý člověk, který se hlásí ke Kristu, učí se od něj a zakouší jeho pomoc. Křesťan je člověk, který ve křtu umřel světu a zrodil se pro Boha. Ve křtu se setkal s živým Bohem a dostal Boží život. Je úplně nové stvoření. Starý zákon učí, že člověk nemůže vidět Boha a zůstat na živu. Pro křesťana, který jako mrtvý pro Boha se ve křtu s Bohem setkal, to znamená, že po křtu už nemůže žít světským životem, protože pro svět ve křtu umřel, utopil se v křestní vodě. Od křtu žije pro Boha. Život křesťana není bez Boha myslitelný. Opustit Boha pro něj znamená smrt.

Hřích s velkým H spočívá v uzavření se Bohu, odmítání Boha, nepočítání s ním, nekomunikování s ním, dávání přednosti světu před Bohem. Takové Boží dítě je pro Boha mrtvé, protože se uzavřelo životu. Z takového stavu pak vyrůstají nejrůznější hříchy, špatné skutky, mrtvé skutky.

Křesťan má jediné přikázání, Nové přikázání, které je nejen nové po předchozích či nahrazující ta předchozí, ale je kvalitativně jiné. Nespočívá v zachovávání nějakých předpisů, ale v přijetí Boha, který je Láska. Kdo přijímá Boha-Lásku a miluje jeho láskou bratry, zachovává přikázání. Kdo nemiluje, Boha nepoznal. (Biblické poznat je víc, než získat informace a přijmout teorie. Když muž poznal ženu, ona počala.) Poznání působí změnu. Kdo pozná Boha jako lásku, nemůže být už nikdy takový, jaký byl před tím. Lásku poznal, kdo ji přijal, nechal se jí prostoupit a vyzařuje ji, miluje. Láska ovšem není jen cit. Nemilujte jen slovy, ale doopravdy, konkrétními skutky. Tehdy ve vás působí Bůh.

Dokonalost křesťana nespočívá v tom, co všechno se naučí, dokáže, přemůže. Vlastním úsilím může dosáhnout i vysokého stupně dokonalosti, přiblížit se k ideálu, ale nemůže se spasit, nemůže dosáhnout svatosti, protože ta je darem Božím. Sebeovládání má smysl a je důležité jako cvičení, protože potřebujeme pevnou vůli k otvírání se Bohu i odmítání toho, co nás od něj odvádí. Odříkáním cvičíme v kázni své tělo a konáním dobrých skutků čerpáme sílu pro duši. Vnitřní proměnu v nás však působí Bůh, když se mu otevřeme, když ho přijímáme, když ho nepoužíváme jen jako svého asistenta štěstí či pomocníka v těžkostech, ale uděláme ho středem našeho života. Jedině v něm máme naději, že nám nevezme všechno smrt.

Věříme, že jediný Kristus nad smrtí zvítězil, protože jí vzal smysl. Ona do té doby brala smysl všemu. Když do ní vstoupil milující Kristus, udělal z ní oběť a tím jí samotné dal smysl. Svou smrtí smrt zrušil. Zničil ji. To nedokáže žádná lidská síla.

Žijeme ve světě, ale nemůžeme žít jako ostatní jen s tím rozdílem, že se modlíme, zachováváme tradice a snažíme se být slušnější. Křesťanství není přídavek k životu, ale nový život. Křesťan ví, že má Otce, že nikdy nemusí být sám a sirotek. Ví, že je sice slabý a chybující, ale pokud je otevřený Bohu, je proměňován zevnitř. Ví, že je dokonale milován a pokud Boží lásku dává dál lidem, zakouší, že sám Bůh v něm působí. Má jistotu, že ani smrt mu neublíží, když neztratí spojení s Kristem. Z toho pramení jeho jistota a pokoj. Tak se stává znamením živého Boha. Žije ve světle a je světlem světa, protože odráží Boží světlo jako měsíc odráží světlo sluneční.