Osobní vztah ke Kristu
Chceme být členy rytířského řádu, navázat na staré tradice zbožných rytířů, kteří se vydávali na pouť k Božímu hrobu, na svatá místa, na místa posvěcená životem a působením Pána Ježíše. Nebyla to tehdy cesta pohodlná, ale plná námahy, strádání a nebezpečí.
V dobách, kdy Svatá země byla ovládána mohamedány, bylo třeba křesťanské poutníky chránit. Dokonce musíme mluvit o mnoha válkách, o tvrdých bojích křesťanských rytířů s muslimy. Bohužel, ne všichni měli tehdy jen čisté úmysly. Některé války se zvrhly a my je nemůžeme omlouvat, i když je můžeme chápat. Mnozí však dosáhli cíle. Pečovali o svatá místa i o poutníky. Nebylo málo těch, kteří ukazovali svou křesťanskou ušlechtilost, jejímž základem byla živá víra, osobní vztah ke Kristu, s nímž je pojilo upřímné přátelství, obdiv a úcta. Dovedli se pro Krista nadchnout tak, že byli schopni pro něj přinášet oběti, opouštět majetky i své rodiny, dokonce riskovat své životy. Jejich postoj nejde pochopit bez přiznání silné víry. Nemusela být dokonalá a vzdělaná v dnešním smyslu slova. Jasně však počítala s životem po smrti, s věčností, s možností být s Kristem v jeho slávě. Jejich pozemský život byl ve srovnání s námi většinou krátký, protože umírali na nemoci, které tehdy neuměl nikdo léčit, nebo v boji. Ve skutečnosti však viděli život jako mnohem delší než my, protože smrt nebyla na jeho konci života, ale uprostřed. Smrt nebyl konec, ale součást života, brána, jíž se vstupuje do jiné dimenze. Protože počítali s věčností, měli větší nadhled. Jednotlivé události života měly z perspektivy věčnosti jiný rozměr. Jejich pohled byl reálnější.
Chceme-li se k nim nějak hlásit, musíme je v tomto následovat. Žádné rytířství není představitelné bez výcviku. Ani my se bez něho neobejdeme. Naše rytířství má být duchovní. Svůj podíl na ochraně křesťanů ve Svaté zemi chceme vyjadřovat modlitbou a finanční podporou tamější církve, jejího školství a pastoračních aktivit. Nejsme však obchodníci či pouzí dobrodinci. Jako budoucí rytíři musíme věnovat významné úsilí rytířskému výcviku. Jak?
Budovat osobní vztah ke Kristu, navazovat s ním upřímné přátelství, kterému nebude chybět obdiv Krista a úcta k němu. Základem prohlubujícího přátelského vztahu je znalost přítele, snaha být s ním, vydat se s ním na cestu dobrodružství, kdy se necháme jím vést, kdy mu důvěřujeme, stavíme na jeho slově a opakovaně se přesvědčujeme o jeho pravdivosti, moudrosti, dokonce i moci, protože jeho slovo je tak mocné, že působí to, co říká, když se vtěluje do skutků.
K prvnímu cvičení použijeme Bibli, některé z evangelií. Nemáme žádný předpis, který by říkal, jak často se máme k četbě vracet. Ideální by bylo každý den na chvilku. I to, jak často si vzpomeneme či najdeme čas na četbu, nám bude ukazovat, jak roste náš zájem o Krista jako přítele. Přátelé na sebe myslí, hovoří spolu, navštěvují se. Naše přátelství poroste i tím, jak často si na Krista vzpomeneme uprostřed dne, uprostřed práce a starostí, jak často se dostaneme k modlitbě, či návštěvě v kostele, setkání při bohoslužbě.
Nemá a nesmí to být na úkor našich povinností. Uděláme-li v tomto cvičení nějaký pokrok, jistě poznáme, že se nejen prohloubí náš vztah ke Kristu, v jehož službách chceme jako rytíři stát, ale že budeme i naše povinnosti zvládat lépe, že při jejich plnění totiž nebudeme sami, ale on bude s námi.
+ Jan