„Jsme hlasateli svobody dítek Božích“ – Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského

Projev doc. Tomáše Parmy, magistrálního delegáta Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského pro ČR, při odhalení pamětní desky dr. Jana Jiřího Rückla, Včelnička, 24. července 2021

Proč si připomínáme osobnost JUDr. Jana Jiřího Rückla, proč odhalujeme pamětní desku v jeho rodné Včelničce? Podíváme-li se na jeho život, musíme konstatovat, že žil velmi krátce, zemřel 24. srpna 1938 ve věku 38 let. Měl naprosto výjimečné výchozí podmínky: byl velmi bohatý, mimořádně nadaný, dostalo se mu skvělého vzdělání, výborně se oženil. Co s těmito mimořádnými dary udělal? Na první pohled bychom mohli říci, že je nevyužil. Měl vlohy pro diplomacii, ale kariérním diplomatem se nestal; vystudoval práva, nestal se však advokátem; nevěnoval se ani univerzitní kariéře, byť mohl; jako politik se nikdy nestal ani ministrem, ani poslancem, ani senátorem; jeho manželství zůstalo bez dětí…

Přesto nám Jan Jiří Rückl může být v mnohém vzorem, protože svých darů dokázal využít jinak, chce se mi říci inovativně, v mnoha ohledech netradičně, v každém případě promyšleně, s citem pro okolnosti a s vědomím svého povolání.

Po studiích a několika letech strávených ve Francii se v roce 1929 vrátil so své vlasti, Československé republiky. Jde o rok oslav milénia smrti svatého Václava, které byly prvním veřejně slaveným momentem smíření československé demokracie s katolickou církví. Právě v rámci těchto oslav se Rückl stal papežským komořím i členem Řádu Božího hrobu a jeho vedoucím představitelem v mladém Československu. Dokázal se lehce pohybovat v našem prostředí, obdařen nezávislostí danou jeho bohatstvím, jež chápal jako svěřenou hodnotu: „Své finanční možnosti považuji za Bohem mně svěřené, a proto vždy podle možnosti rád jich používám na podporu těch či oněch akcí, o nichž jsem přesvědčen, že mohou církvi svaté neb státu přinésti prospěch.“[1]

V katolických i lidoveckých kruzích své doby byl mimořádnou osobností, která nemá mnoho srovnání. Své stranické působení chápal jako snahu o obnovu katolické politiky, jak jednou napsal přímo prezidentovi T. G. Masarykovi: „Pro nás katolíky musí býti bezpodmínečně kategorickým imperativem, jednati ve veřejné práci podle čistého ducha Kristova evangelia. … nemohu ustoupiti a také neustoupím, protože dal mi Bůh již určitou hmotnou neodvislost, jest mojí nejvyšší mravní povinností této využití. Nepůjdu do toho já, pak to dnes v naší straně žádný jiný dělati nebude.“[2]

Ve své činnosti i v jejím myšlenkovém pojetí byl významně inspirován osobnosti papeže Pia XI., s nímž byl jako jeho skutečný komoří v pravidelném osobním kontaktu. Tento osobní vztah přímo k papeži a k mnoha významným osobnostem papežské kurie důsledně využíval k prospěchu Československé republiky i církve v naší vlasti. Rychle si toho všiml i tehdejší československý vyslanec u Svatého Stolce, Vladimír Radimský, který v roce 1931 napsal do Prahy: „Dr. Rückl má zde, jak se zdá, posici velmi dobrou, především dík nunciovi Ciriacimu; zdá se také, že svých styků užívá k tomu, aby loajálně propagoval naše zájmy z hlediska celostátního.“[3]

Rücklova promyšlená politická koncepce byla hluboce zakořeněna v křesťanské víře a hodnotách, které z ní vyplývají: „V člověku je cosi věčného, člověk má nesmrtelnou duši, jež má nekonečnou cenu před Bohem. Demokracie založená na této víře, a jenom demokracie založená na této víře, jest katolickým křesťanům přijatelná. A nejen přijatelná. Jest jim půdou, na níž se cítí povinni spolupracovati ve smyslu svých ideálů.“[4] Tato masarykovská koncepce československé demokracie v Rücklovi nalezla neúnavného realizátora. Rückl je demokrat, jeden z těch, o nichž platí slavný Masarykův výrok o demokratech, jichž je demokracii zapotřebí, je tvůrcem stylu katolické politiky a politické kultury v prostředí demokratické republiky. Dobře to lze ukázat na příkladu jeho pojetí rozvoje Řádu Božího hrobu: Rücklovi jde o vytvoření republikánského katolického rytířstva, které není výrazem stesků po „staré dobré monarchii“ a jejím pozlátku. Výběr členů Řádu Božího hrobu je naopak projevem snahy o seskupení katolické elity v podmínkách nového státu, který „náměstek“ Rückl jednoznačně a bezvýhradně přijímá za svůj. Rückl je bytostným demokratem, ale především křesťanem do morku kostí, který se jasně rozchází s ideologiemi, jež se s křesťanstvím neslučují, v jeho době tedy s komunismem, fašismem a nacismem: „Jsme proti těm, kdo by chtěli organizovat střední Evropu autarkicky bez spojení s kulturním Západem… Po stránce politické chceme zvláště organisovati střední Evropu jako součást velké civilizace latinské proti zmatku a mlze šířící se ze severu… Nechceme zde míti ani Mexiko, ani Španělsko, ani Rusko, ani Německo, ani Itálii. Chceme zde žíti po svém, po československu, demokraticky a spravedlivě.“[5] Budovat elitní seskupení pro něj ovšem neznamenalo zanedbávat ostatní společenské vrstvy, jako to dokládá nejenom jeho přednášková činnost v rámci organizace mladých lidovců, ale především jeho vnímavost k otázkám postavení dělnictva v duchu sociální nauky církve, přetavená do reality v jeho vlastních podnicích i v podnikatelském počínání celé jeho rodiny.

V tomto stylu Rückl organizuje, chtělo by se říci „osnuje“, vrcholné počiny své skryté diplomacie, které se odehrály všechny v roce 1935: pražský sjezd československých katolíků ve dnech 27. – 30. června 1935, kongres mezinárodního sdružení katolických studentů Pax Romana v Bratislavě na přelomu srpna a září 1935 a konečně i volbu Eduarda Beneše prezidentem republiky v prosinci 1935, kdy Beneše bezvýhradně podpořily všechny katolické strany v Československu. Tyto mistrovské kousky diplomatické, politické a organizační aktivity Jana Jiřího Rückla nachází svého společného jmenovatele v jeho přesvědčené snaze o sjednocení katolického a křesťanského tábora, který se měl plně postavit do služeb československého státu a společnosti a hrát v něm když ne rozhodující, tedy alespoň velmi významnou roli.

Mladému Československu byla mladá a mimořádná osobnost darována jen na krátkou dobu, fakticky na devět let. Během této krátké doby Rückl usilovně, aktivně a úspěšně pracoval na změně paradigmatu ve vztahu Československa a jeho národů k Církvi. Závažnější zdravotní problémy měl již od počátku 30. let, na sklonku roku 1936 u něj však propukla zákeřná leukémie, již se nepodařilo ani nejlepším lékařům jeho doby zastavit, a tak v srpnu 1938 Rückl umírá. Krátce po něm skončila i první československá republika.

Odhalujeme-li dnes pamětní desku této mimořádné křesťanské osobnosti, je to pro nás pobídkou k tomu, abychom se – každý z nás v rámci svých možností, na místě, kde se nacházíme a podle toho, k čemu jsme povoláni – snažili budovat na křesťanských základech své životy, své rodiny a vztahy, svou obec, naši společnost, náš stát i celou Evropu. Skvěle to dokázal vystihnout dr. Rückl ve svém projevu na závěr XIV. kongresu Pax Romana v září 1935. Jeho slovy můžeme tuto krátkou úvahu zakončit: „Věnovali jsme také pozornost svým vlastním otázkám stavovským a odborovým, neboť víme dobře, že dnešní studentská krise není krisí toliko duševní, nýbrž i krisí hmotnou v době, kdy hrozí katastrofální nezaměstnanost inteligence. Víme ovšem dobře, že tyto choroby společnosti se nedají řešiti pouhým náplastmi, nýbrž že vyžadují řešení celkového. V tomto smyslu jsme i my hlasateli totality. Ale naše totalita jest totalitou ducha, jenž odmítá pohanství a modloslužebnictví, jež dělá modlu ze státu, z národa, z rassy, nebo ze společenské třídy. Jsme hlasateli svobody dítek Božích, práva na lidskou osobnost, jenž vyplývá z nekonečné ceny každé jednotlivé lidské duše před Bohem. […] Víme dobře, že při své práci nesmíme hleděti romanticky do minulosti a že musíme pracovati těmi prostředky, kterých vyžaduje doba. Při tom ovšem chceme zůstati v živém styku s tradicí. Ukázali jsme Vám proto barokní a gotickou nádheru starých měst, ale také novodobý provoz Baťova Zlína. Všude musí zaznívati slovo Boží: v chrámě i v továrně.“[6]

[1] Dopis J. J. Rückla kardinálu Kašparovi z 12. ledna 1937 – NA Praha, f. APA-Ordinariát, k. 296, sign. NO 35/37.

[2] Dopis J. J. Rückla T. G. Masarykovi z 26. prosince 1933 – AÚTGM, f. EB I, k. 233.

[3] Souhrnná zpráva čs. vyslance Vladimíra Radimského za II. čtvrtletí 1931 pro Ministerstvo zahraničí, 5. 7. 1931 – AMZV, PZ Vatikán 1931.

[4] Klimek Antonín, Papežský komoří Jan Jiří Rückl jako politik, in: Hledíková Zdeňka (ed.), Traditio & Cultus : Miscellanea historica Bohemica, Praha: Karolinum 1993, s. 219–228: 220.

[5] J. J. Rückl, Jak si představuji Benešovo Československo, osnova přednášky – AÚTGM, f. EB I, k. 156. Kopie v NA Praha, Pozůst. J. J. R., kart. 37, inv. č. 165.

[6] J. J. Rückl, závěrečná řeč XIV. kongresu Pax Romany, září 1935. Ed. Mulamuhič Gabriel Rijad, Rückl a představitelé katolické církve na Slovensku ve zlomovém roce 1935, in: Kotous Jan – Pehr Michal (eds.), JUDr. Jan Jiří Rückl. Život a doba, Praha: Památková komora ČR 2021, s. 203–250:247–248.