Skip to content

Patriarcha Pizzaballa o smyslu pouti do Svaté země

Během své krátké náštěvy Svaté země se magistrální delegát, doc. Tomáš Parma, setkal dne 31. května 2022 s latinským atriarchou jeruzalémským, Jeho Blažeností Pierbattistou Pizzaballou. Patriarcha delegátovi udělil znamení pouti do Svaté země, tzv. mušli poutníka, a zároveň mu poskytl rozhovor, jehož český překlad zveřejňujeme.

Jaký je význam a smysl křesťanské pouti do Jeruzaléma a Svaté země?

Křesťanská pouť do Svaté země a do Jeruzaléma se liší od jakékoli jiné pouti. Všichni jsme slyšeli mluvit o cestě do Santiaga, pouti do Říma, do Lurd, nebo Fatimy. Jsou to moc pěkné pouti, ale zde je to naprosto odlišné. Pouť do Svaté země je poutí po stopách Kristových. Nejde jenom o nějaké místo zbožné úcty. Je to místo, kde se křesťanská víra potkává se svými kořeny. Křesťanská víra je historicky zjevenou vírou. Nevěříme v nějaký ideál. Ježíš není nějaký ideál, je to osoba: skutečně žil, vtělil se, narodil, žil a zemřel, zde.

Není však události bez místa. Určit místo a střežit místo znamená také střežit událost dějin spásy. Jeruzalém to vše vtahuje do sebe a Jeruzalém má pro křesťanskou víru univerzální a naprosto základní význam, protože uchovává i dnes historickou paměť naší víry.

Jak se dnes církev, současná církev v Jeruzalémě, dívá na události křižáckého státu, oné silné a silové přítomnosti křesťanů v tomto dějinném období?

Není jednoduché zodpovědět tuto otázku. Především, období křížových výprav je historicky již uzavřeno, Církev nemá zájem na tom, aby se k němu vracela a znovu jej připomínala. Jde o uzavřené období. Období, které nám také připomíná mnohé chyby, které církev tehdy udělala, a je zde i negativní paměť na tuto dobu, zejména na straně muslimů, židů, ale i pravoslavných církví. Nechceme jej soudit, je to doba, kterou by měli posuzovat historikové. Je zde ovšem jeden významný aspekt, který byl sice nevhodně uskutečněn prostřednictvím meče, ale ve své době byl důležitý a je důležitý také dnes, pro nás: pouto ke Svaté zemi. Nemůžeme být křesťany v dnešním světě bez pouta ke Svaté zemi. V ikonografii jsou křižáci představováni s obnaženým a vztyčeným mečem v ruce. Po konci křižáckého období, když do Svaté země přišli františkáni, jsou vyobrazováni s mečem směřujícím v zemi. Má to říci: „Chceme zůstat ve Svaté zemi, ne však s mečem v ruce, ale jako křesťané, svědčit svou vírou že jsme křesťané.“ Jsem přesvědčen, že právě toto si dnes máme připomínat.

Jste Ital a před několika desítkami let jste přišel do Svaté země a zůstal jste zde, stal jste se kustodem Svaté země, patriarchou. Jaká je motivace, jaké jsou důvody pro to, že jste ve Svaté zemi zůstal?

Přišel jsem do Svaté země před 32 lety, když mi bylo dvacet pět, a nepřišel jsem z vlastní vůle. Nikdy jsem nežádal o to, abych mohl jít do Svaté země. Poslali mě sem moji představení, kteří rozhodli: „Půjdeš do Svaté země. Tečka.“ Poslušnost. A na začátku jsem z toho nebyl nijak nadšený, protože to pro mne byl vzdálený svět, neznal jsem zdejší jazyky, a z mnoha dalších důvodů. Krůček po krůčku, jsem v poslušnosti ale tak v lásce k této zemi objevil povolání uvnitř povolání, tedy konkrétní vyjádření mého bytí řeholníkem. Byl jsem tehdy – a jsem stále, i když dnes již trochu jinak – františkán, a to zde, ve Svaté zemi. Co mě zde udrželo, co mne pak vedlo k tomu, že jsem žádal, abych směl zůstat po celý zbytek života? Být zde, potkávat se s lidmi, kteří jsou daleko od Krista, jako jsou muslimové neb židé, popřípadě s jinými křesťany, mi především pomohlo přehodnotit můj vztah s Pánem, s Ježíšem. Jeruzalém je také pro mě místem, kde jsem objevil svou křesťanskou víru novým způsobem. Jaksi jsem se zde znovu narodil, a proto jsem cítil a cítím i dnes, že je to místo, kam – i přes všechny vnitřní a vnější konflikty – mne Pán nejenom volá, ale také místo, kde jsem opravdu doma.

Vaše Blaženosti, děkuji za rozhovor.

Back To Top