Homilie řádového asesora v papežské bazilice sv. Janů v Lateráně během jubilejní pouti Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského, 22. 10. 2025

Čtení | 1Pt 2, 4-5.9-10 | jako žalm Kol 1, 12-14.18-20 | Mt 16-13-19

1. Milí rytíři a dámy, jsme naplněni pohnutím, že můžeme přijmout Slovo Páně, které je dnes pro nás hlásáno v této bazilice svatého Jana Lateránského, matce všech kostelů světa, katedrále Říma, sídle biskupského stolce – katedry nástupce apoštola Petra, papeže Lva XIV., který nás přijme na audienci příští čtvrtek.

Svatý Matouš nám řekl, že Ježíš se zastavil na své cestě v „kraji u Césareje Filipovy“ na severu Galileje, poblíž pramenů Jordánu. Kázal, konal zázraky, následovaly ho tisíce lidí, které nasytil rozmnožením několika chlebů. Chtěl vědět, co si o něm myslí.

„ Zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ … „A za koho mě pokládáte vy?“

První otázka: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“

je jednoduchá, jde o to, co si myslí ostatní: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Druhá otázka se naopak týká osobně učedníků: „A vy, za koho mě pokládáte vy?“

Ježíš se ptá svých učedníků a dnes se ptá nás. Je to otázka určená učedníkům všech dob.

Každou neděli vyznáváme svou víru recitací Creda, vyznání víry. Často riskujeme, že se jedná pouze o přeříkání jakési formule. Ježíše však neuspokojíme formální odpovědí. Dnes, v srdci této jubilejní pouti, Ježíš říká každému z nás: Kdo jsem pro tebe? Je to otázka, která nás nutí podívat se do svého nitra a dát osobní odpověď.

Křesťanství nemůže zůstat zkušeností uzavřenou v účasti na liturgických obřadech. Mohl by to být pohodlný způsob chápání víry. Otázka, kterou Ježíš klade učedníkům – Za koho mě pokládáte vy? – se netýká případných předpisů, které je třeba dodržovat, ale vztahu s ním, nevyžaduje vykonávání vnějších praktik, ale vybízí k uznání místa, které Ježíš zaujímá v mém životě. Jsem zamilován(a) do něj a do Jeho slov?

2. A toho dne Petr odpověděl jménem všech: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“. Můžeme také odpovědět, nejen ústy, ale srdcem, nejen slovy, ale životem: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“?

Vyznat víru znamená znovu potvrdit Kristu, kým pro nás je, co nám o sobě zjevil. Znamená to svědčit o něm skutky. Znamená to říct nahlas, spolu s Petrem, že Kristus je Mesiáš, „Syn živého Boha“, a dát za něj život. Naše víra, víra Církve, je shrnuta v těchto slovech a v tomto přilnutí ke Kristu.

Je to povolání, abychom přešli od naslouchání Ježíši ke svědectví o něm. Živeni Slovem Páně, musíme pro něho žít, hlásat jej bratrům a sestrám s radostí a láskou.

Na tato Petrova slova, inspirovaná nebeským Otcem, Ježíš odpovídá svými slovy, která jsou prohlášením o tom, kým je Petr a čím bude Církev. „Ty jsi Petr ‒ Skála ‒ a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.“

V okamžiku, kdy Petr poznává, kdo je Ježíš, dostává novou identitu a nové povolání: „Ty jsi Petr“. Když člověk přijímá Krista, objevuje také svou identitu, skutečně poznává sám sebe. Rozumí také svému poslání a své velké odpovědnosti.

Šimon se stává Petrem, tedy skálou, na které Pán hodlá postavit svou Církev.

Milost, kterou Petr přijal, se netýká pouze jeho osoby, ale je darem, který provází cestu Církve: „Ty jsi Petr ‒ Skála ‒ a na té skále zbuduji svou církev“. Je to milost, kterou Duch Svatý sděluje biskupovi Říma, Petrovu nástupci a vikáři Krista. Posílen tímto darem, papež pěstuje jednotu Církve a střeží pravdu víry. Ježíš slibuje Petrovi a Církvi věčnou stabilitu, vítězství nad branami pekelnými, podsvětím.

Na Petrově odpovědi „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“, na vyznání víry chápané jako osobní vztah s Kristem, je založeno křesťanství. Nelze opomenout tento osobní vztah s Kristem. Nelze ani relativizovat víru oddělením Krista od jeho církve. „Nejsme křesťané vlastní výroby, vlastním přičiněním. Jsme křesťané společně, uvnitř církve“, často připomínal papež František.

Po Petrovi a apoštolech se v těchto dvou tisíciletích nespočetné množství bratří a sester rozhodlo vyznávat víru v Krista, nechalo se jím zapojit a následovalo ho jako údy jeho Těla, kterým je Církev. Umožnili tím, aby Slovo Kristovo a jeho spasitelské dílo dosáhly až na konec světa.

3. Ježíš nám dnes pomáhá dát smysl našemu životu. Pouze Kristus nám může dát tento dar. Proto se dnes zavazujeme zůstat pevně spojeni s ním, abychom každý okamžik prožívali vycházeje z něho a s pohledem na Něho.

Jak nabádá kardinál velmistr ve své knize o spiritualitě řádu (str. 58–59): „Pro opravdovost křesťanského života a věrnost přijaté spiritualitě je třeba, aby se členové řádu Božího hrobu stále a vytrvale připodobňovali tajemství Ježíše a Církve, pamětlivi Pánova učení: „Kdo chce jít za mnou, (…) vezmi svůj kříž a následuj mě!“.

První laický rytíř našeho řádu, který byl v neděli, před několika dny svatořečen papežem Lvem XIV., svatý Bartolo Longo, žil tento velmi osobní vztah s Kristem. Jeho srdce bylo neustále živeno apoštolským zápalem. Učil, že modlitbou růžence kontemplujeme tvář Krista očima Marie. Byl věrným a poslušným synem Církve, postavil svatyni v Pompejích a nové Město lásky, počínaje těmi nejchudšími: sirotky a dětmi vězňů.

Podle jeho příkladu je „velkodušnost rytířů a dam je velkodušností, která má 360°, velkodušností, která se nevyčerpává ve Svaté zemi, ale stává se charakteristickým prvkem jejich přítomnosti v Církvi. Často jsme u našich členů svědky mnohočetné velkodušnosti, která si bere k srdci potřeby všech nejpotřebnějších.“ (Dokument o formaci, č. 22).

A konečně, dnešní jubilejní pouť je pro nás příležitostí k milosti, „příležitostí, abychom s neskonalou vděčností znovu objevili dar nového života, který jsme obdrželi ve křtu… Křesťané … po dlouhou dobu zhotovovali křtitelnice ve tvaru osmiúhelníku, a dosud můžeme obdivovat řadu starobylých baptisterií, která jsou také osmiboká, jako v Římě u Svatého Jana v Lateránu. Tento tvar poukazuje na to, že v křestním prameni se začíná osmý den, tedy den vzkříšení, den, který jde za rámec obvyklého týdenního rytmu života, a tak otvírá běh času rozměru věčnosti, životu, který trvá na věky. Toto je cíl, ke kterému vztahujeme naše pozemské putování (srov. Řím 6,22).“ (Papež František, Spes non confundit, č. 20).

Dnes, na tomto místě tak plném významu, v sídle katedry nástupce apoštola Petra, které nám připomíná, že náš řád starobylého původu byl v různých dobách ustanoven, reorganizován, rozšířen a obohacen o privilegia a odpovědnost nejvyššími veleknězi, se znovu zasvěcujeme, vyznáváme víru v Krista a zavazujeme se ji žít jako věrní a poslušní synové Církve. Přijímáme výzvu, kterou papež František adresoval účastníkům pouti Řádu v roce 2013: „Vaše kráčení pro budování se rodí ze stále hlubšího vyznávání víry… To je důležitý bod pro každého z vás a pro celý řád, aby každý dostal pomoc k prohloubení svého přilnutí ke Kristu: vyznání víry a svědectví křesťanské lásky jsou úzce spojeny a jsou kvalifikujícími a pevnými body – pevnými body – vaší činnosti.“

Prosme o tuto milost Pannu Marii, Královnu míru, a prosme našeho Pána Ježíše Krista, aby seslal na nás, rytíře a dámy Božího hrobu, svého Ducha, aby z nás učinil přesvědčené a upřímné nástroje pokoje a lásky mezi našimi bratry. Amen.