„Členové řádu jako vyslanci Svaté země“

Exkluzivní rozhovor tiskového mluvčího Řádu Božího hrobu Françoise Vayna s kardinálem Pietrem Parolinem, státním sekretářem Svatého stolce

Eminence, co pro Vás představuje řád Božího hrobu a jaké je jeho místo ve všeobecné Církvi? Vzhledem k tomu, že je řádový velmistr jmenován papežem, bylo by možné říct, že se jedná o jediný rytířský řád niterně spojený se Svatým stolcem?

Země, v níž se narodil, žil, zemřel a vstal z mrtvých náš Pán, měla už od počátků křesťanství mimořádné místo v srdcích věřících a různých církevních společenstvích, která se šířila mimo hebrejský svět. Mnozí věřící si chtěli zvolit prožívání evangelia jako poustevníci nebo ve společenství přímo na místech poznamenaných pozemskou přítomností Krista. A především na těch, která byla spojena s obdobím jeho veřejného života, počínaje Božím hrobem. Mnozí také cítili potřebu tato místa navštěvovat. Tak začaly pouti, existenciální a zbožná forma cestování, které se ve středověku silně rozvinuly. S výslovným odkazem na hrob, v němž bylo umístěno tělo Ježíše Krista zbavené života a v němž také vstal z mrtvých, se právě k tomuto období vztahuje zrod Rytířského řádu Božího hrobu. Křesťané pociťovali nutnost chránit nedotknutelnost hrobu a chránit i ty, kdo se k němu vydávali na pouť.

Mezi těmi, kdo se zasvětili tomuto vznešenému úkolu, byli i rytíři Božího hrobu. První historická svědectví o nich sahají k roku 1336. Od 14. století se papežové snažili vytvářet i právní normy a krůček po krůčku rozšířili jejich úkoly, aby se věnovali šíření víry ve Svaté zemi, podpoře charitativní a sociální činnosti církve, především pokud jsou podporovány a rozvíjeny Latinským patriarchátem jeruzalémským.

Řádu se vždy dostávalo papežské ochrany. Můžeme připomenout alespoň některé zásadní momenty. V roce 1496 rozhodl papež Alexandr VI., že bude nejvyšším moderátorem Řádu, a pravomoc udílet rytířskou hodnost šlechticům putujícím do Svaté země delegoval na františkány, jimž byla již v roce 1342 papežem Klimentem VI. svěřena péče o Boží hrob. Potvrzení tohoto františkánského privilegia vydal Lev X. roku 1516, poté Benedikt XIV. v roce 1746 a konečně roku 1847 Pius IX. znovu Řád oficiálně ustanovil. Roku 1888 Lev XIII. schválil možnost jmenovat také řádové dámy. Roku 1907 Pius X. rozhodl, že titul velmistra bude patřit samotnému papeži. V roce 1932 Pius XI. schválil nový řádový Statut a povolil rytířům a dámám, že mohou přijímat investituru i jinde než v Jeruzalémě. Pius XII. jmenoval kardinála–protektora Řádu. Po druhém vatikánském koncilu schválil svatý Pavel VI. roku 1977 nový Statut. Svatý Jan Pavel II. udělil řádu vatikánskou právní personalitu. Současným velmistrem je Jeho Eminence kardinál Edwin Frederick O’Brien.

Rytířský řád Božího hrobu je společně se Suverénním vojenským maltézským řádem jedním ze dvou rytířských řádů uznávaných Svatým stolcem. Zatímco v řádu Božího hrobu je velmistr jmenován papežem, v maltézském řádu je velmistr papežem potvrzován.

Na celém světě je dnes asi třicet tisíc rytířů a dam. Jsou ve svých místních církevních společenstvích velmi aktivní a jsou silně sjednoceni se svými biskupy, kteří jsou často i velkopřevory řádových místodržitelství. Dalo by se říci, že posláním členů řádu je být velvyslanci Svaté země v jejich místních diecézích?

Naprosto pravdivě je možné říct, že členové Rytířského řádu Božího hrobu, rytíři i dámy, jsou vyslanci (ambasadory) Svaté země. Prožívají svou vlastní křesťanskou víru a projevují své přilnutí ke katolické církvi v prostředí, ve kterém žijí a pracují, a v tomto smyslu jsou všichni pokřtění povoláni k tomu, aby byli „Kristovými vyslanci“ (2Kor 5,20). Kromě toho však svou přítomností ve farnostech a v diecézích, kam náleží, podporují a rozvíjejí nejrůznější iniciativy ve prospěch Svatých míst a pomáhají věřícím vnímat potřeby křesťanů, kteří žijí ve Svaté zemi, a to často ve velmi obtížných, neřku-li dramatických podmínkách. Dnes je asi nejnaléhavějším úkolem vytvořit politické a sociálně-ekonomické podmínky, které by napomohly přítomnosti křesťanů ve Svaté zemi, protože je v zájmu celé církve, aby se Ježíšova země nestala pouhým muzeem archeologických pozůstatků a drahých kamenů, ale aby pokračovalo to, že je církví vystavěnou ze „živých kamenů“ (1Petr 2,5), z křesťanů, kteří již dva tisíce let nepřetržitě udržují tradici přítomnosti Kristových učedníků. Po členech Rytířského řádu Božího hrobu se tedy žádá, aby nejenom pracovali na shromažďování finanční podpory pro církevní organizaci ve Svaté zemi, ale aby se modlili a snažili o to, aby pokoj a mír převládly nad rozdělením a nad násilnostmi.

Svatá země již několik let prožívá výjimečný nárůst poutí. Jaký je Váš pohled na tento fenomén, který se týká Církve-Matky v Jeruzalémě? A mohl byste nám říci něco o své osobní duchovní zkušenosti, kterou jste prožil u Božího hrobu?

Pouti jsou velmi důležitým způsobem, jak podporovat křesťanskou přítomnost ve Svaté zemi. Také mohou křesťané prostřednictvím těchto cest víry pomoci bratřím, kteří zde žijí. Umožňuje to křesťanům ve Svaté zemi pracovat a živit své rodiny. Bez této podpory solidarity by Svatá země byla daleko chudší nejen z ekonomického hlediska, ale také z hlediska lidského. Pouti totiž umožňují výměnu mezi kulturami, jazyky, tradicemi atd., výměnu, která otevírá vzájemné poznání a respekt, rozvíjí společnost založenou na hodnotách všeobecné spravedlnosti a bratrství. Poutníci z jedné strany předávají obyvatelům této země prostředky pro život, ale z druhé strany dostávají mnohem víc, než mohou dát. Poutník totiž zažívá zkušenost víry na místech dějin spásy, která jsou svědkem Ježíšova pobytu na této zemi. Jde o cestu paměti, která je zároveň znouobjevením Evangelia, které se vtěluje v každé době a každé zeměpisné šířce.

Řekl bych, že pro mne samotného představují návštěvy Svaté země, počínaje tou první ihned po mém kněžském svěcení v roce 1980, nezapomenutelnou lidskou a duchovní zkušenost. S velkým pohnutím vzpomínám na noc, v níž jsem se v roce 2009, v předvečer apoštolské cesty papeže Benedikta XVI., mohl dlouho modlit v Getsemanech, v úplně prázdné bazilice Agónie, až dlouho do noci. Nebo na svatou mši, již jsem mohl sloužit následující ráno za úsvitu v edikule Božího hrobu. Podobně jako při doprovodu papeže Františka v roce 2014 šlo o velmi intenzivní a hluboké okamžiky, které do mého srdce vtiskly trvalé znamení a na něž vzpomínám s určitou nostalgií. Pouti do Svaté země pro mne byly mimořádným způsobem, jak více poznat, milovat a následovat Pána Ježíše. Občas i s bojácným vzrušením při vědomí, že chodím po stejné zemi, po níž chodil i on. Ale vždy s obrovskou vděčností, protože si uvědomuji, že všechno, co udělal pro mne a pro všechny mé lidské bratry a sestry, udělal z lásky k nám a pro naši spásu. A přeji si, aby každý, kdo putuje do Svaté země, mohl prožít stejné pocity a navrátit se posílen ve víře a v křesťanském svědectví.