Ludovico Piavi (1833–1905)
latinský patriarcha jeruzalémský
administrátor a rektor Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského v letech 1889–1905

Guiseppe Piavi (17. března 1833, Ravenna – 24. ledna 1905, Jeruzalém) a již v patnácti letech (1848) se zúčastnil války o italskou nezávislost proti rakouské nadvládě. Protože vojenskou kariéru neviděl jako svou cestu, ve svých sedmnácti letech (1850) vstoupil do františkánského řádu a přijal řeholní jméno Ludovico/Luigi da Ravenna, roku 1855 byl vysvěcen na kněze a působil na Blízkém Východě, kde se naučil arabsky. Byl nejprve farářem a pak představeným františkánského kláštera v syrském Aleppu. Papež Pius IX. jej v roce 1876 jmenoval apoštolským delegátem v Sýrii a apoštolským vikářem v Aleppu. Byl proto jmenován titulárním arcibiskupem siunijským, biskupské svěcení přijal 26. listopadu 1876. Papež Lev XIII. jej po smrti patriarchy Vincenza Bracca jmenoval 28. srpna 1889 latinským patriarchou jeruzalémským. V roce 1890 byla v Jeruzalémě založena Jeruzalémská biblická škola (připravovaná již patriarchou Braccem), jejímž hlavním organizátorem byl francouzský dominikán Marie-Joseph Lagrange. JIž v roce 1891 zažádal o světícího biskupa, jímž se stal Mons. Pasquale Appodia, po jehož smrti v roce 1901 byl jmenován Mons. Louis Piccardo. Na rozdíl od svého předchůdce nezakládal nové misie (založil jedinou, v Mouqeibleh) a farnosti,a le věnoval se především upevnění a rozvoji stávajících (budoval v nich kaple, kostely a školy). V roce 1893 patriarcha Piavi zorganizoval v Jeruzalémě VIII. mezinárodní eucharistický kongres, kam papež vyslal jako legáta kardinála Langenieuxe. Do diecéze patriarchátu uvedl nové řeholní rodiny: trapisty do kláštera v Latrunu, salesiány, lazaristy, karmelitány, benediktiny, řeholníky Hortus Conclusus a pasionisty.

Byl zároveň administrátorem Řádu Božího hrobu, do nějž během svého působení přijal 1057 rytířů a 166 dam. Roku 1891 vydal Všeobecné řádové směrnice, které měly být předlohou pro uspořádání národních kapitul rytířů Božího hrobu. I když patriarcha jmenoval své zástupce ve Francii, Belgii, Portugalsku, Anglii a na Maltě, celořádová organizace však ještě nevznikla. Jediným úspěchem bylo zřízení šlechtických kapitul v Madridu a Barceloně, vyhrazených ovšem členům řádu šlechtického původu. Posledním rytířem, jehož patriarcha Piavi před svou smrtí jmenoval  (se souhlasem papeže), byl německý císař Vilém II., který sice nebyl katolík, ale zasloužil se o dar pozemků na hoře Sión v Jeruzalémě německým katolíkům, aby tam následně mohlo vzniknout benediktinské opatství Dormitio (Hagia Maria Sion).

Patriarcha Piavi zemřel v Jeruzalémě 24. ledna 1905 a je pochován v konkatedrále jeruzalémského patriarchátu. Po jeho smrti spravoval diecézi patriarchátu světící biskup Mons. Louis Piccardo, a to až do jmenování Mons. Filippa Camasseiho po takřka dvou letech,

Zdroje a podněty pro další četbu

• Parma Tomáš, Rytíři, dámy a poutníci. Dějiny a současnost Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského a jeho působení v českých zemích, Olomouc: Vydavatelství FF UP 2020, s. 147.
• Cécile Leca, The Latin Patriarchs of Jerusalem – Ten facts about Luigi Piavi, článek na webu Latinského patriarchátu jeruzalémského, 21. 2. 2022 (dostupné v angličtině, arabštině, španělštině a francouzštině).