Velikonoční úvaha kardinála velmistra
Liturgický kalendář v mnoha jazycích označuje neděli, v níž Církev oslavuje Vzkříšeného Ježíše, jako Velikonoce Zmrtvýchvstání. Tento výraz se objevuje i v liturgii a v teologii, jednoduše řečeno v řeči Církve. Ale co znamená výraz „Velikonoce Zmrtvýchvstání, Pascha Vzkříšení, Pascha Resurrectionis“? Mnozí z nás si to snad pamatují z katechismu, ale stojí za to zkusit nalézt hlubší smysl tohoto výrazu.
V katolické liturgii jdou oba výrazy – Velikonoce a Zmrtvýchvstání – ruku v ruce a vztahují se ke dvěma událostem, které je vhodné alespoň stručně připomenout. Především slovo „Velikonoce, pascha“ pochází z aramejského pasha (hebrejsky pesach) a Bible (Ex 12,48) jej užívá pro připomínku „přechodu Božího“ a „exodu, odchodu“ Hebrejů z Egypta. Jde o velmi významný svátek, bohatý zvláštními posvátnými rituály v rodině i v širším společenství. Ježíš a členové jeho lidského příbuzenstva, jeho rodina, slavili pesach každoročně, jak tomu bylo a doposud je u tradičních hebrejských rodin dobrou tradicí. Oslava se stala památkou, vyprávěním, modlitbou díků a chval Věčného za to, že vstoupil do dějin, aby ochránil svůj lid. Nejde o epopej, vyprávění o hrdinských činech lidí, protože pascha se dotýká konkrétně života každého dobrého žida, protože jej spojuje s Bohem ve věčné Smlouvě, ale spojuje jej také se zemí, kterou zanechá jako dědictví svým synům. Pascha je oslava, která se odehrává okolo Božího Slova, jde o věčnou cestu.
Ježíš přijímá a následně i překračuje význam této hebrejské slavnosti. Nejenom, že se nechtěl vyhnout slavení svátku proto, že byl „hledán“ Veleradou, ale slavil jej „s toužebným přáním“ („desiderio desideravi“ – Lk 22, 15) společně se svou novou rodinou, s Dvanácti, a zachovával při tom styl tzv. chaburot, shromáždění pro poutníky, kteří přicházeli do Jeruzaléma kvůli svátkům. Během této večeře Ježíš zavádí něco, co tradiční praxe nepředpokládala: vzdává díky Věčnému a dává Dvanácti své „Tělo“ a svou „Krev“ v konkrétní hmotě chleba a vína, jako znamení nové Smlouvy.
Toto Ježíšovo „gesto“ představuje velmi důležitou novost. Umožní apoštolskému společenství, které toto gesto opakuje, aby se utvářelo okolo Zmrtvýchvstalého a bylo zasvěceno sestoupením Ducha Svatého, ale také aby bylo ustanoveno jakožto Ekklésia – společenství věřících. Toto Ježíšovo „gesto“ je pro nás také „Darem“ Božím v přátelství Ježíše Krista, který odpouští a umožňuje lidstvu, aby jej přijalo jako vyjádření lásky samotného Boha a aby jej Bohu navracelo: láska a oběť se slévají v jedno. Benedikt XVI. napsal, že v každém slavení eucharistie jsou také přítomny všechny proudy Staré Smlouvy a svým způsobem i tajná očekávání všech náboženství světa (Benedetto XVI, Temi di teologia dommatica, in: Che cos’è il cristianesimo. Quasi un testamento spirituale, Milano: Mondadori 2023).
Říkáme-li „Zmrtvýchvstání“, vztahujeme se k tělu Kristovu, ve kterém již nebyl lidský život. Ježíš je uložen do hrobu. Za chvíli začne židovský šabat, sobota, během níž není možné provádět činnosti, které znamenají práci, den, v němž po stvoření Bůh „odpočinul“. Ježíš to respektuje i v tichu smrti: jde o den sobotního odpočinku, na první pohled čas „neaktivní“.
Pro katolickou liturgii se Bílá sobota stala dnem meditace, hluboké bolesti, dnem, v němž se mysl vrací ke všem vzpomínkám, slovům, tak početným, protože doprovázejí extrémní okamžiky, jako je například okamžik smrti. To vše až do prvního dne týdne, dne po sobotě, který je pro křesťany Dnem Páně, nedělí a pro Písmo svaté ne náhodou odpovídá dni stvoření světla (srv. Gen 1, 5).
V onom dni, prvním dni týdne, se odehrála nečekaná, neslýchaná, šokující událost: Kristovo Zmrtvýchvstání.
„Koho hledáte?“ – otázka položená mužům a ženám, kteří se vydali nalézt mrtvého. Jediní, kdo byli přítomni okamžiku Zmrtvýchvstání, byli vojáci, kteří ale ohromeni utekli, aby o tom zpravili ty, kdo je postavili na stráž.
Nyní se Kristus stává prostorem klanění se Bohu, komentuje Benedikt XVI., rodí se křesťanská víra a uskutečňuje se naše zapojení do nového „Těla“, které definitivně sjednocuje každého pokřtěného se Vzkříšeným. To jsou Velikonoce Zmrtvýchvstání. V křesťanské víře je Ježíšova smrt úkonem té nejradikálnější lásky, v níž se skutečně naplňuje smíření mezi Bohem a světem poznamenaným hříchem. Zmrtvýchvstání je nejvznešenější událost Božího díla.
Každý rytíř, každá dáma musí ve svém nitru přijmout toto tajemství, které jej nebo ji zvláštním způsobem uschopňuje pro vznešené duchovní poslání. Událost Zmrtvýchvstání nám připomíná, že Kristus v sobě překračuje lidskou přirozenost i lidské dějiny a v novosti jeho bytí Živoucího dostává naše obracení k Pánu nesrovnatelnou slávu a nádheru (srv. 2Kor 3, 10.16).
Jako členové Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského, kteří jsme podobně jako zbožné ženy a učedníci navštívili Vzkříšeného během svých poutí, od něj ve Velikonocích Zmrtvýchvstání dostáváme „dědictví“ a „titul“ místa jeho uložení do hrobu, a můžeme tak vstoupit do jeho přátelství a přijmout poslání víry a hluboké křesťanské lásky. Hrob, v němž Syn Boží uložil tíhu našeho hříšného a trpícího lidství, se stal místem počátku nového života v Něm, místem naděje pro všechny.
Jako Synu Božímu, říká list Židům, Kristu byla dána vláda „nad jeho domem. A ten jeho dům jsme my, když si ovšem až do konce pevně uchováme radostnou důvěru s hrdostí na to, v co doufáme.“ (Žd 3, 6)
Požehnané Velikonoce Zmrtvýchvstání!
Fernando kardinál Filoni
Zdroj: Webové stránky Rady velmistra OESSH. Překlad: Česká magistrální delegace OESSH, duben 2023.