Úvaha kardinála velmistra o velikonocích roku 2022
Rytíři a dámy Božího hrobu jeruzalémského s radostí a vírou slaví Velikonoce vzkříšeného Pána. Pro nás jde o velmi významný den. V duchu se přenášíme do Svaté země a do baziliky Božího hrobu, kde se nachází smysl a motivace našeho Řádu. Vzpomínka na ono posvátné místo, navštívené během poutí, které změnily naše vnímání evangelního vyprávění, nám umožňuje učinit stejnou zkušenost jako ženy a muži, kteří se setkali se Vzkříšeným.
„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka.“ (Lk 22, 15)
Ježíš chce prožít velký židovský svátek se svými přáteli podle zvyklostí Mojžíšova zákona. Tento jeho pocit se nevyčerpal při poslední večeři, zůstal živý a otevřený, a tak Ježíš své učedníky žádá, aby neustále opakovali jeho hostinu: „To konejte na mou památku.“ (Lk 22, 19) Přání, které se stává svátostí, tedy zárukou víry, připomínkou Páně, posvátným a účinným úkonem, který dává milost.
Můžeme říct, že stejná Pánova touha, pozvání k účasti na Velikonocích, k nám přichází v liturgické připomínce letošního roku a rozšiřuje se kdekoli na světě, kde se slaví eucharistie.
Proto i my jsme zváni, abychom vstoupili do Velikonoc Páně, památky jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání.
Co to znamená, vstoupit do Ježíšových Velikonoc?
Pro učedníky to bylo přátelství s ním, vztah dlouhého kontaktu s ním, posíleného přitažlivostí, která silně rostla v čase díky rozhovorům, novému kázání, putování, během nějž se stali svědky zázračných a podivuhodných událostí i milosrdenství vůči těm posledním a nejvíce nemocným, která překvapovala naprosto všechny. Ježíš mluvil o Bohu, mluvil o něm jako Otec. Nezajímalo jej náboženství, které někoho vylučovalo a které nebylo tolerantní. Pro Petra i pro ostatní se jednalo o bohatství vztahu.
Ale co pro nás? Jedná se o opravdovou otázku, závažnou otázku, která není jen rétorická, protože vstoupit do Velikonoc má pro spoustu lidí příchuť rituálu, minulosti, události, která vychází ze stránek vzdálené minulosti. O to více, že dnešní společenské a kulturní prostředí je plné nevšímavosti k jakékoli formě posvátného, a že je zvyklé nevšímat si zpráv a skutečností, které jsou mnohdy dramatické. S netečností a nevšímavostí toho moc nenaděláme, na rozdíl od nevědomosti, kterou lze překonat s trochou zvědavosti.
Vstoupit do Velikonoc v kontextu víry znamená znovu prožít centrální událost křesťanské víry. Prostřednictvím Velikonoc dokážeme pochopit velikost tajemství vtělení Boha v Ježíši. Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, hlásal sv. Pavel Korinťanům, křesťanská víra by byla zbytečná! (1Kor 15, 14). Ve Velikonocích se setkáváme s tajemstvím zmrtvýchvstání Páně a s oním prvním setkáním s učedníky, který se stane památným dnem Vzkříšeného, nedělí.
Zmrtvýchvstání Ježíše je něčím ohromujícím! Velikonoce nás staví do blízkosti zkušenosti Petra, Jana, Tomáše a ostatních učedníků, mužů a žen, kteří byli všichni hluboce rozrušeni dramatickým koncem Mistra, jehož nyní potkávají živého. Z onoho hlubokého rozrušení je vyvádí sám Ježíš: Hle, já jsem znovu s vámi, podívejte se na mé ruce, na mé nohy a na mé tělo, které nesou známky utrpení (srv. Lk 24, 39), vzpomeňte si na slova, která jsem vám řekl: Nenáviděli mne bez důvodu (srv. Jan 15, 25); navrátím se k vám (srv. Jan 14, 28) a dám vám stejného Ducha pravdy (srv. Jan 16, 7), který vychází z Otce a vydává svědectví o mém poslání (srv. Jan 15, 26–27). Na této události je založena víra Církve!
Tváří v tvář Ježíšovi, který znovu žije a který se dává spatřit, který se nechává dotýkat, učedníci, ženy a ostatní se na nějž již nedívají jako dříve. Dívají se na něj s pokorou důvěry proměněné v nové pouto nejenom antropologické, ale teologické, pouto které prošlo bolestí, smrtí a zmatením srdce a bylo očištěno. Konečná zkušenost, která sjednocuje člověka s Ježíšem a jeho božstvím, která z něj utváří Kristova apoštola ve světě a pro svět.
O Velikonocích nás Ježíš bere stejným způsobem. Stejně jako své přátele, protože také my potřebujeme být s Kristem a setkat se s ním, cítit jeho laskavý pohled, který se nepohoršuje, nevyšetřuje a neodsuzuje, ale je poslem pokoje, jímž pozdravil a poprvé i smířil učedníky po svém zmrtvýchvstání: Pokoj vám! (srv. Lk 24, 16).
Velikonoce nám připomínají, že Bůh v našem životě není netečným divákem, i když nám to tak mnohdy připadá, když jsme traumatizovaní zlem, jež nás týrá, násilím, jež nás obklopuje a „mlčením“ Boha. Ježíš nezůstává pohřben ve smrti a v naší nevěře. Tak jako dva učedníky na cestě do Emauz doprovází i nás, kteří jsme na cestě, usedá s námi ke stolu, bere a láme chléb víry, pronáší požehnání, dává nám pokrm svátostí, odpuštění a milosti, a nechává, aby se naše oči pomalu otevíraly.
I když jsme „nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu“ (Lk 24, 25), nemůžeme zapomínat, že rozpoznání smyslu Velikonoc vychází zevnitř, tedy z toho, že uznáme Ježíše Krista jako Pána, který přináší spásu. Augustin z Hipponu, svatý biskup severoafrické církve 4. století, mluvil o neklidu vloženém do našeho srdce Kristem, tím, koho Dostojevskij nazýval „naše poslední naděje“, oním Kristem, který si toužebně přál strávit Velikonoce se svými příteli a který od okamžiku své poslední pozemské večeře chtěl, aby dveře byly otevřeny a pozvání rozšířeno na všechny národy země.
Fernando kardinál Filoni
Zdroj: Webové stránky Rady velmistra OESSH. Překlad: © Česká magistrální delegace OESSH, duben 2022.