Drazí bratři a sestry,
jak hluboká emoce!
Jsme zde naproti místu, kam lidský soucit uložil rozervané a bezduché tělo Ukřižovaného. Zde jakoby se uzavíralo veškeré očekávání, veškerá naděje těch, kdo jej následovali a milovali. Každý hrob je totiž zakončením a uzavřením lidského života.
V okolí místa, kde se nacházíme, si několik málo posledních Ježíšových učedníků – Josef z Arimatie, Nikodém a ženy, které se až doposledka staraly o jeho tělo – vyměnilo poslední pohledy, prolili poslední slzy a řekli si poslední úzkostná slova. Evangelista Matouš připomíná, že „naproti hrobu seděly Marie Magdalská a druhá Marie.” (Mt 27, 61) Přivalili kámen, a odešli.
Mistrovo tělo zůstalo v pokoji a klidu smrti, ve tmě hrobu a v noci, která přicházela. Byla zde i trýzeň nespravedlivé smrti dobrého člověka, ne zločince, a o to bylo vše ještě strašnější.
Při odchodu si každý z nich odnášel vlastní černé myšlenky, ne nepodobné těm, které doprovázely pohřeb.
Tělo „Syna člověka“ (Dan 7, 13) podle příkazu Hospodinova: „Jsi prach a do prachu se vrátíš!“ (Gen 3, 19) zůstávalo jako bezduché v hrobě. Byl to konec všeho.
Ale Věčný, jemuž Ježíš svěřil svůj život v posledních okamžicích, kdy vydechl naposled, chtěl, aby se důvěra, která v něj byla vložena, nezhasila smrtí. Ježíš vždy hlásal svou vlastní naději ve Všemohoucího, ve svého Otce, a vyžadoval ji po svých učednících: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ (Jan 14, 1) Také prohlásil: „Já jsem život“ (Jan 14, 6) Jaký smysl měla tedy jeho smrt? Jeho konec? Je možné, že to vše bylo jen mámení?
Myslet něco jiného nepatří k lidské rozumnosti. Ježíš tím, že přijal lidskou přirozenost, přijal běh své vlastní existence až do smrti, hořké a bez zjevné naděje, až do hrobu.
Ježíšova víra jakoby zesnula spolu s ním v hrobě, v tichu spojeném s pomíjivostí již přináší smrt „Syna člověka“ (Dan 7, 13)?
Před tímto hrobem se učíme věřit. Mlčení víry. Nepotkáváme se zde s mlčením Boha, ale s mlčením víry. Stojíme tváří v tvář tajemství, které proměňuje hnilobu v brázdu života.
To vše během tří dnů!
Pak „po sobotě, na úsvitu prvního dne v týdnu, přišla Marie Magdalská a druhá Marie podívat se na hrob“ (Mt 28, 1) a s nimi na existenciální úrovni, přicházíme i my! Hrob je prázdný.
Zde se odehrálo první zvěstování: Koho hledáte? Pán vstal z mrtvých!
Ježíš potkává své učedníky, pomáhá jim překonat rozrušení, uklidňuje jejich ducha. Je s nimi, dává pokoj. Je tím, kdo žije.
Toto místo je Svaté, protože se v něm neslýchaným způsobem zjevila svatost Boží. Stojíme dnes před ním a učíme se věřit. Také my se setkáváme s živým Ježíšem ve víře a ve svátostné milosti Eucharistie, kterou si vybral proto, aby tajemným způsobem zůstával mezi námi a v dějinách. „Já jsem život“ (Jan 14, 6), řekl. Není zapotřebí množství komentářů nebo úvah, abychom byli přesvědčeni.
Můžeme jen odpovědět jako Marie Magdalská: „Rabbuni, můj Mistře!“ (Jan 20, 16) nebo jako Tomáš: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20, 28). Jinak to nejde!
Eucharistie, kterou dnes slavíme v tomto Svatém Hrobu, není obřadem za zemřelého, ale oslavou zmrtvýchvstání Páně, jenž se nám dává jako živý dar: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ (Jan 6, 51)
Přál bych si, aby nás tyto myšlenky a pocity provázely při tomto slavení, při němž jsou duchovně přítomni všichni naši rytíři a dámy, naši příbuzní a přátelé.
Ježíš vstal z mrtvých, Ježíš je živoucí v Eucharistii, a já jsem se setkal se Vzkříšeným. Amen!
Fernando kardinál Filoni
velmistr
Homilie kardinála Filoniho v bazilice Božího hrobu dne 11. 5. 2022. Zdroj: Web Rady velmistra OESSH. Překlad: © Česká magistrální delegace OESSH, červen 2022.