Doba postní je pro všechny členy Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského mimořádným obdobím. Jde o čas, který nás den po dni doprovází až k tajemství Kříže, uložen do Hrobu a Zmrtvýchvstání Krista. Hrob je symbolem závěru Ježíšova života a to, že je prázdný, je symbolem toho, že Kristus se navrátil do oslaveného života, v němž ženy a muži, kteří jsou jeho učedníky, jej potkávají vzkříšeného, živého.
Jde tedy o čas, který je nám mimořádně drahý. Chtěl bych, aby každý z nás v tomto čase uvažoval o smyslu naší příslušnosti k Rytířskému řádu Božího hrobu jeruzalémského.
Vytvoření řádu odpovídá na záměr zapojit kvalifikované muže a ženy, kteří chtějí spolupracovat na uskutečněné vznešeného cíle, který leží na srdci všem křesťanům, a to odjakživa: pomáhat Svaté zemi a jejím lidským, kulturním a duchovním institucím a sloužit Církvi a společenstvím, která ji obývají v respektu k základním právům osob, v rozvoji dialogu mezi rozdílnými skupinami a v rozvoji míru. Ježíš nám připomíná, že ti, kteří přispívají k míru, kteří jsou tvůrci pokoje, budou nazvání syny Božími (srv. Mt 5,9). Toto blahoslavenství se nás týká, a hluboce nás zavazuje, protože je naším ideálem a zároveň vytváří měřítko porovnání a posouuzení.
Naše příslušnost k Řádu však nevyvěrá jenom z naší touhy po účasti. Samo o sobě by to nestačilo. Je nutné, aby každý člen řádu měl také určitou důstojnost a určité postoje, aby se stal jeho součástí. Nakonec můžeme říci, že kromě vlastní vstřícnosti je nutné i povolání. Vytvoření nové dámy nebo nového rytíře se odehrává prostřednictvím autority církve, není závislá na příslušnosti k nějaké společenské vrstvě, ani nevyplývá z rodového dědictví. Rodí se z vyspělosti vnímavých křesťanů, kteří chtějí přispět k dobru Svaté země, země Ježíše Vykupitele, posvěcené jeho přítomností, jeho slovem a jeho obětí.
Chtěl bych, aby každý z nás využil tuto příležitost k úvaze o tom, jakým způsobem by bylo možné, aby se náš řád stal tím, čím má být, aby odpovídal svým cílům.
Každý z nás by měl cítit, zda mu řád patří, zda je „mým řádem“, jestli je schopen ve mně vzbuzovat velkodušnost, přátelství, úctu. Těším se myšlenkou, že příslušnost k Řádu Božího hrobu v každém z nás je zdrojem stejného úžasu, jaký prožívala Marie Magdalská a učedníci, když spatřili prázdný Pánův hrob a když se se Vzkříšeným setkali. Vyvolalo to v nich ohromnou radost.
Připomínám, že v životě dam a rytířů nemůže nikdy chybět modlitba, která nás přivádí do stále těsnější blízkosti Krista, láska, která je ctností našeho zvláštního povolání křesťanů, velkodušnost, která je přesvědčením o tom, že konat dobro je prospěšné především pro mne, a to více než všem ostatním! Doufám, že tyto úvahy nás budou doprovázet až k Velikonocům jako cesta, kterou nám Církev nabízí pro naše posvěcení.
Přeji vám požehnanou dobu postní!
Fernando kardinál Filoni
Zdroj: Web Rady velmistra OESSH. Překlad: © Česká magistrální delegace OESSH, 2020