Homilie kardinála velmistra v bazilice Svatého Pavla za hradbami, 21. 10. 2025
Čtení: Skt 22,3-16 | Ž 117(116) | Mk 16, 14-18
Drazí rytíři a dámy,
začínáme naši pouť zde, v této nádherné bazilice, která uchovává památku apoštola Pavla. Přítomnost vás všech, pocházejících z místodržitelství a magistrálních delegací z celého světa, je vyjádřením katolicity a univerzality, všeobecnosti. Jubileum, tato velká příležitost, je darem církve pro všechny zúčastněné, kdy čerpáme duchovní bohatství jubilejního roku z neocenitelného pokladu Kristových zásluh, z jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Mějme to na paměti během všech těchto dnů naší pouti.
Musím dodat, že jsem velmi potěšen vaší velkodušnou přítomností, která je tak krásná a vyjadřuje nejen vaši vnímavost vůči duchovním darům, které nám církev dává, ale zároveň i vaše nadšené přilnutí k našemu Řádu Božího hrobu jeruzalémského a cílům, které sleduje. Děkuji vám za toto nádherné svědectví.
Dovolte mi nyní říci něco o Božím slově, kterým zde zahajujeme naše jubileum. Slovo, které nemohlo být jiné než od apoštola Pavla. Ale které? Mnoho dopisů, které napsal, svědčí o jeho velkém evangelizačním díle, kterým přinesl Krista národům podél Středozemního moře. Poté, co opustil „matku“ církev v Jeruzalémě, zasvětil se tomu, aby Boží milost dosáhla pohanů. Dobře věděl, co to znamená, poté co se mu vzkříšený Pán zjevil na cestě do Damašku, když choval silné pocity odporu a pronásledoval křesťany. Pán ho totiž uchopil a milostí ho proměnil z pronásledovatele v apoštola národů.
Ve čtení, které jsme slyšeli, Pavel vypráví o setkání s Ježíšem, které radikálně změnilo jeho život. Nikdy na to nezapomněl, naopak věděl, že to pomůže mnoha mužům a ženám v jejich nevěře nebo slabosti. Je to svědectví, které nás nutí zamyslet se nad naším životem: odkud nás Pán vzal a jak nám stále otevírá oči, zatímco nás zve, abychom se k němu obrátili, a pobízí nás, abychom se nenechali oklamat nesčetnými pokušeními života.
Rytíř a dáma by nikdy neměli zapomenout na dvě věci, které byly drahé apoštolu Pavlovi, a proto jsou nezbytné i pro nás:
1) Kdo jsme byli a odkud nás Pán vzal, když nás potkal a dal našemu životu smysl.
2) Jaké poslání nám svěřuje. Pro Pavla to znamenalo být Ježíšovým svědkem a přinášet jeho evangelium všem národům; pro nás je to mít na srdci naše poslání ve prospěch Svaté země, země Páně: pro její lid, mír, soucit a odpuštění, aniž bychom při tom zapomínali na pozornost vůči našim vlastním místním církvím, které také potřebují péči, jak jsem to napsal v knize o spiritualitě a jak to neustále opakuji během investitur.
Neučil snad právě to Pavel své křesťany v Makedonii, Korintu, Galatsku a Antiochii, když je vybízel k velkorysosti, k tomu, aby pamatovali na „svaté“ v Jeruzalémě jako na gesto vysoké solidarity?
Zde, před hrobem apoštola Pavla, dnes podle jeho učení chceme obnovit naše závazky. Pavlovo učení nás vede k přesvědčení o duchovním významu a hodnotě našeho členství v řádu a zároveň o nejvyšší hodnotě obětavé lásky. Toto chápání bychom nikdy neměli ztratit, protože je zakořeněno ve víře v umučeného a vzkříšeného Krista, a ne v marnosti a marnivosti společenského postavení.
Rád bych tyto krátké úvahy zakončil obnovením naší víry a svědectvím o ní, abychom se stali jejími apoštoly, jak nám připomíná dnešní evangelium: „Jděte […] kažte […] svědčte“.
Pán nás zve a náš řád pozvání Zmrtvýchvstalého přijímá. Přispívat k tomuto Ježíšovu poslání je největší čest, kterou nám Pán dává, a tím nás otevírá k radosti z účasti na řádovém poslání.
Ať je toto jubileum pro všechny krásnou příležitostí k obnovení naší oddanosti Kristu, jeho Církvi a našemu řádu. Amen.