Co znamená Nanebevstoupení Páně? Událost je popsána ve Skutcích apoštolů (Skt 1,9-11), ale mluví o ní stručně na závěr svého evangelia i Marek (Mk 16,19) a také Lukáš (Lk 24,50), který vyprávění znovu opakuje ve Skutcích, jakoby jím chtěl spojit dobu Ježíšovu a dobu Církve. Oba evangelisté nejprve obšírně vyprávěli o životu Páně, jeho smrti a zmrtvýchvstání, a pak jen několika slovy popisují Ježíšův odchod. Čtyřicet dní po velikonočním ránu, Zmrtvýchvstalý odmítá očekávání těch, kdo doufali v politickou obnovu Izraele, přivádí Učedníky do Betánie, připomíná jim, že budou jeho svědky v Jeruzaléme, Judeji, Samařsku a až do nejzazších končin světa, a pak „byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí“ (Skt 1,11).
Těmito sugestivními slovy se uzavírá historická doba Ježíše mezi námi. Byli učedníci smutní nebo zmatení? Není jednoduché vstoupit do lidského srdce. Ve skutečnosti zaznamenáváme poslední posilu a požehnání Pána, který ještě před tím, než zmizí jejich očím, přináší útěchu a sílu: mohou se nyní vrátit „s velikou radostí do Jeruzaléma“ (Lk 24,52) a začít svědčit o Ježíšovi. Jak píše Benedikt XVI. ve své knize „Ježíš Nazaretský“, Nanebevstoupením začíná přítomnost Zmrtvýchvstalého, která již není prostorová, ale božská: Ježíš neodchází jen tak někam, ale vstupuje do trojičního společenství, které mu umožňuje být současně,a le jiným způsobem, být přítomen vedle nás. Jeho „návrat“ se stává „návratem“ novým způsobem, jak říká svatý Pavel, už jej neznáme podle těla (srv. 2Kor 5,16), ale podle víry a podle křestní milosti.
Církev tímto liturgickým svátkem uzavírá cyklus událostí, které jsou spojeny s životem Páně, poté, co je opakovaně prožívá od vtělení ke smrti/zmrtvýchvstání. Liturgická doba, která bude následovat, bude zaměřena na úvahu o díle a kázání Páně, na zrození Církve (Letnice), na veliká tajemství víry (Nejsvětější Trojice, Těla a Krve Páně, Kristovo kralování), na památku Marie a svatých, na události, které daly růst Církvi pod vlivem Ducha Svatého (misie, povolání, řeholní život atd.).
O Nanebevstoupení se Ježíš navrací k Otci a ke trojičnímu společenství, a jako pravý člověk s sebou přináší úplnou lidskou zkušenost. Nejde jen o něco podružného. „Přinášet s sebou“ vlastní člověčenství, i když již oslavené, znamená, že Ježíš se nezříká ničeho z toho, čím žil, skutečně ničeho. V analogickém smyslu bychom i mohli říct, že Bůh se touto skutečností „obohacuje“. Ježíš s sebou Otci přináší svou tvář, s prosbou o odpuštění, své zplození podle těla, svou lidskou a náboženskou výchovu, vědomí života stráveného v rodině, vlastní víru prožívanou v židovské tradici, i nejrozmanitější lidské vztahy: city a vztah k matce, k otci, k přátelům, k sousedům, k příbuzným, k ženám, k nepřátelům, k Římanům, k těm, kdo jej obviňovali, k těm, kterým pomohl, k farizeům, ke kněžím Chrámu, k apoštolům. Přináší s sebou také zkušenost podílení se na životě lidí: pohnutí ze smrti přítele Lazara a syna vdovy z Nainu, solidaritu s malomocnými, boj za osvobození týraných démony, a také pocit hladu, pokušení, zrady, úzkosti, strachu, uzavřených srdcí a myslí vzhledem k vlastní osobě. Přináší s sebou napořád i radost z modlitby, která tak fascinovala Učedníky, hlubokou radost na těmi, jimž se dostalo odpuštění, zápal lidí nasycených chlebem, nezadržitelnou radost toho, kdo byl vyléčen z nemoci vylučující jej ze společenství, vděčnost chudých, obdiv k přírodě: podívejte se na nebeské ptactvo, pohleďte na polní lilie (srv. Mt 6,26.28). Zkrátka přináší s sebou Otci každý aspekt své existence, strávené mezi námi. Bude také zpřítomňovat zkušenost bolesti prožívané ve vlastním těle: nespravedlivé odsouzení, nejhlubší pokoření, opuštění a fyzické trápení z ran, které se již nikdy nezahojí, jejichž prostřednictvím navždy prosí Otce o porozumění s námi. Konečně i smrt. Nám zanechá učení toho, kdo má autoritu: milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují (srv. Mt 5,44).
Nanebevstoupením Ježíš završuje svou historickou zkušenost, zároveň však zahajuje nový vztah k nám: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20) a slibuje, že nám dá „sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí“ (Skt 1,8). Důvěřovat nebo nedůvěřovat? Právě zde vstupuje do hry víra. Církev nyní žije ve světle tohoto příslibu a této víry ve svém poslání jít a učit všechny národy a křtít je, aby byly včleněny do trojičního božského života, který jí byl jako jedinečné zjevení zanechán darem.
Když vyznáváme, že Ježíš vstoupil do nebe, víme, že stojíme před perspektivou jiného života, do nějž nás Zmrtvýchvstalý předešel. Nejde o prázdnotu vytvořenou rozloučením, Ježíš přece říká: „Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,7)
S Duchem Svatým začne pro Církev nová doba a nové poslání. Stejně jako z Marie, Duch Svatý z ní učiní plodnou matku v radosti z mateřství, ale také matku trpící jako každá matka pro syny, které ztratila.
Maria a Církev: stejné poslání přinášet Ježíše.
Fernando kardinál Filoni,
Nanebevstoupení Páně, 21. května 2020