Skip to content

Podcast kardinála velmistra – č. 1 v době postní, 2. března 2022

V době postní jsme zváni k tomu, abychom duchovně i konkrétně prožívali rozměr modlitby a charity. Kardinál velmistr ve svém prvním postním podcastu (mluvená podoba je k dispozici italsky a anglicky) komentuje tato dvě témata a používá při tom i některé pasáže ze své knihy „A celý dům se naplnil vůní toho oleje.“ (s. 53-62). Přinášíme překlad jeho textu, v němž jsou použity pasáže zatím nepublikovaného českého překladu celé knihy.

Předně modlitba. V našem životě by modlitba neměla nikdy chybět. V životě nazaretské rodiny se Ježíš naučil modlit v hebrejském stylu, v synagoze své vesnice. Modlitba patřila k Ježíšovu životu a vzbuzovalo to i v učednících touhu po napodobování. Ježíš však pouze nedoporučoval modlitbu, ale také je učil modlitbě.

Obsahem a otiskem tohoto jeho učení se stala modlitba „Otče náš“, modlitba par excellence. Pán vyučoval také způsob, jak se modlit: bez přetvářky, ve skrytosti, bez zbytečných slov. „Bdění“ na modlitbách je v evangeliích Pánovým neměnným zvykem před těmi nejdůležitějšími okamžiky. Také v noci, která předcházela jeho utrpení a smrti, Pán prosil své učedníky, aby bděli a modlili se společně s ním.

Modlitba patří přirozeně také ke stylu a povaze Církve. Proto se má každý z nás učit modlitbě, a modlit se pravidelně a stále. Modlitbou se totiž vyjadřuje víra. Ne „naše“ víra, ale víra Ježíšova, na niž jsme napojeni. V modlitbě jej také musíme žádat, aby nám dovolil sjednotit se s ním, a společně se obracet na Otce a získat dar Ducha Svatého. Ta nás to vynikajícím způsobem učí svatý Augustin, který o Pánu Ježíši říká: „Modlí se za nás jako náš kněz. Modlí se v nás jako naše hlava. My se modlíme k němu jako ke svému Bohu.“[1]

Ohledně charity, Benedikt XVI. v jednom z nejkrásnějších dokumentů svého pontifikátu napsal, že „hlavní hnací silou pravého rozvoje každé lidské osoby i celého lidstva“ je láska – caritas, „kterou Ježíš Kristus dosvědčil svým pozemským životem a zejména svou smrtí a vzkříšením … je mimořádná síla, která podněcuje lidi, aby se odvážně a velkodušně zasazovali o spravedlnost a pokoj.“[2] Zde je nutné pochopit, že kořenem lásky je Kristus: jeho život, jeho učení, znamení doprovázející jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.

Ježíš nikdy lásku neobhajuje, konkrétně ji ukazuje ve vztahu k osobám potřebných: chudých, nemocných, ženy obviněné z cizoložství, posedlých ďáblem. Učiteli Zákona, který se jej zeptal: „Kdo je můj bližní?“ (Lk 10, 29) Ježíš nepodává žádná vysvětlení, ale vypravuje mu podobenství o dobrém Samařanovi, o člověku, který scházel z Jeruzaléma do Jericha, byl přepaden lupiči, okraden, zmlácen a zanechán polomrtvý na kraji cesty. Jen Samařan se o něj postaral a Ježíš z toho vyvozuje zcela jasně: „Jdi, a stejně jednej i ty!“ (Lk 10, 37).

Spolu s modlitbou, která je vyjádřením víry, také láska prodlužuje přítomnost Krista ve světě, pokud je láska k bližnímu ukotvena v lásce k Bohu. Jde o základní aspekt křesťanského pohledu na svět, protože láska k bližnímu je tak osvobozena ze svého neutrálního antropologického pojetí a získává pojetí teologické, ustanovené Kristem. Láska k bližnímu je úkol, který se týká každého jednotlivého věřícího, ale zároveň je vlastní celému církevnímu společenství, od místního společenství až k celku všeobecné Církve. Křesťan sjednocený s Kristovým tajemstvím svátostně prostřednictvím křtu vnímá, že je členem velké rodiny Boha, který nás volá abychom nikdy neztratili ze zřetele naše přilnutí a naše poslání k dobru, k němuž jsm následně určeni a posíleni naším osobním povoláním, jako manželé, celibátníci, ale také jako členové různých sdružení.

Závazky, které jsme na sebe vzali, mají zásadní význam a jsou ve stejné linii s tím, co zmiňují Skutky apoštolů: všichni, kteří přijali víru, si navzájem dělil svůj majetek podle potřeb každého (srv. Skt 2, 44–45). Stejně tak apoštol Pavel v okamžicích velkých katastrof, pronásledování a hladomoru, žádal církve v Antiochii, Řecku, Galacii a Makedonii, aby pamatovaly na „svaté“ v Jeruzalémě a pořádaly sbírky, které potom popsal jako „nad jejich možnosti“ (2Kor 8, 3–4). Křesťan v tomto společném závazku modlitby a charity rozpoznává jeden z charakteristických rysů, který mu umožňuje uskutečňovat vlastní spiritualitu prostřednictvím „značné velkodušnosti v užívání vlastních materiálních a duchovních zdrojů“.[3] Stojí za to připomenout nádherná slova svatého papeže Lva Velikého: „Buďme nyní také štědřejší k chudým a laskavější k těm, kdo trpí… Ten, kdo dává almužnu, ať je klidný a veselý.“[4] Radost z konání dobra! Doba postní nás žene k tomu, abychom následovali tuto dvojí cestu: modlitbu a lásku.

Fernando kardinál Filoni

[1] Z výkladu svatého biskupa Augustina na Žalmy (Žalm 85, 1; CCL 39, 1176–1177).

[2] Benedikt XVI, encyklika Caritas in veritate [CV], 29. června 2009, č. 1. Je třeba brát v potaz i předchozí encykliku na podobné téma z roku 2006: Deus caritas est.

[3] Viz čl. 4 Statutu Řádu Božího hrobu.

[4] Sv. Lev Veliký, Kázání 10 v době postní, 3–5, PL 54, 299–301.

Zdroj: Web Rady velmistra OESSH. Překlad: © Česká magistrální delegace OESSH, březen 2022.

Back To Top