Její jméno bylo Maria – Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského

Mariánská úvaha kardinála Filoniho

Květen je měsíc zasvěcený Marii. Kongregace Posv. Ritů v roce 1933 přiznala Panně Marii titul „Královna Svaté země“, který se Rytířskému řádu Božího hrobu jeruzalémského stal mimořádně drahým. Tímto prohlášením bylo přijato přání latinského patriarchy Luigiho Barlassiny, který v roce 1920, přesně před sto lety, vzýval Pannu Marii poprvé tímto oslovením, a v roce 1927 dal postavit svatyni v Dejr Rafat. Chceme se na naši Matku a Ochránkyni obrátit naší modlitbou, především modlitbou růžence, která má být vyjádřením naší hluboké synovské úcty.

Evangelista Lukáš zaznamenává její jméno poprvé v okamžiku, v němž mluví o poslání, které Věčný Bůh svěřil andělu Gabrielovi, když jej vyslal do Nazareta.

Jméno Maria bylo v Palestině naprosto běžné: Miriam (Maria) se jmenovala sestra Mojžíše a Árona a v době Ježíšově nesly toto jméno i matka Jakuba (Menšího) a Josefa, Marie z Betánie a Marie z Magdaly.

Mezi svými přítelkyněmi z vesnice Nazaret byla Maria známa jako mladá snoubenka Josefova a po narození Syna bude známa také jako matka Ježíšova (srv. Mt 13,55; Mk 6,3). Nazaret byl zemí, kde Marie žila, hrála si, snila své sny dospívání, poznávala dějiny spásy, uskutečňovala svou víru v Nejvyššího, přijímala jeho vůli. V Nazaretě ji anděl Gabriel požádal o souhlas s tím, aby se stala matkou Syna Božího. Po betlémských událostech a útěku do Egypta se do Nazareta vrátila a žila tam s Josefem. Ve svém srdci nosila stále dvě „tajemství“: první bylo spojeno s jejím pohnutím, když ji anděl nazval „plná milosti“, druhé když pochopila, že počala syna, i když byla stále pannou. Šlo o intimní a hluboké otázky, o kterých bylo obtížné mluvit a sdílet je. Lukáš o nich pojednává, protože s ním o nich zjevně jednoho dne mluvila, a proto o nich chtěl zanechat stopu ve svém vyprávění o vtělení Syna Božího. Bylo to nevyhnutné, neboť jejich prostřednictvím mohl vyprávět o božském původu Ježíšově a o samotném díle vykoupení. Mariino počáteční „Ano“ se tak stalo výchozím bodem cesty, která nalezne své vyústění v posledním „Ano“ pod křížem: obě Mariina „Fiat“ se stala nerozlučnými.

V Mariině životě byl nezapomenutelný také okamžik, v němž se setkala a Alžbětou, již navštívila v pokročilém těhotenství a dostalo se jí jejího požehnání: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ (Lk 1,45) Památný okamžik, překvapivá slova, vzpomínky, které budou doprovázet její život a k nimž se bude trvale vztahovat i v těch nejtemnějších hodinách svého života. Snad není nikoho, kdo – když se učí první mariánskou modlitbu – neopakoval jako prosbu a chválu: Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého.

Marie se objevuje jen zřídka ve veřejném životě Syna: zůstává v polostínu. Evangelista Jan mluví o tom, že byla přítomna svatbě v Káni Galilejské, kde je označena jako „jeho matka“ (Jan 2,1) Marek ji při jiné příležitosti zmiňuje stejným způsobem, když příbuzní poslali pro Ježíše, který zrovna vyučoval: Ježíš jakoby se chtěl vyvléct z pokrevního příbuzenství tím, že ustanoví nové příbuzenství: „Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“ (Mk 3,35)

Již v Káně Galilejské Ježíš zdánlivě naznačoval odstup od Marie, když ji oslovil „ženo“ spíše než „matko“, ale na kříži slovy „Ženo, hle tvůj syn“ (Jan 19,26) byl završen pozemský vztah mezi Marií a Ježíšem tím, že jí byl odevzdán Jan, „Hle tvá matka!“ (Jan 19,27): právě zde se vymezuje její nové mateřské poslání. Tím, že byla svěřena Janovi – „od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě“ (Jan 19,27) – Maria začíná být součástí nové rodiny, která v tu chvíli začíná vznikat. Od této hodiny bude skutečně nerozlučně náležet k Církvi. Právě tak se o ní v Novém zákoně mluví naposledy, když setrvávala na modlitbách s apoštoly o dni Letnic (srv. Skt 1,14). Maria tedy přijímá nejenom kristologický rozměr díky svému fyzickému mateřství a díky tomu, že je spolu s Josefem první vychovatelkou svého syna, ale také rozměr ekleziologický, církevní. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že svou ženskostí Maria vyvažovala přítomnost apoštolů, protože přijetí milosti se od počátku odehrávalo v ženském rozměru. Rád bych zde citoval důležité a objasňující vyjádření Benedikta XVI., jenž napsal, že „Církev ve své právní struktuře je založena na Petrovi a na Jedenácti, ale v konkrétní podobě církevního života jsou to vždy (…) ženy, které otevírají brány Pánu, doprovázejí jej až pod kříž a tak jej mohou potkat i vzkříšeného“ (Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský. II. Od vjezdu do Jeruzaléma ke zmrtvýchvstání).

Když Maria pod křížem nebyla sama, nebude od onoho okamžiku sama ani ve věčnosti, bude tou nejcennější součástí nové rodiny, Církve, která ji v osobě Jana přijala s nesmírnou náklonností. Především však to bude Maria, která již nikdy neopustí Církev: budeme ji nalézat vždy a všude, a v našich dobách třebas v Lurdech v souvislosti s dogmatickým vyhlášením Neposkvrněného početí, ve Fatimě jako znamení naděje hrozivé první světové války, v čínském Sheshanu jako posilu pronásledovaných křesťanů, v Čenstochové jako ochránkyni polského národa, v Guadalupe když se ztotožňuje s novými populacemi Latinské Ameriky, v Dejr Rafatu jako s Královnou Svaté země, a také v Aparecidě v Brazílii, v indickém Vailankanni, bavorském Altöttingu, rakouském Mariazellu, v Loretu, v Pompejích, v Alžíru. Maria přijímá tvář jezídských žen, pokořených a prodaných na tržnicích Islánmského státu v Mosulu a v Rakka, žen, které pobláznění a násilní mužové znetvořili kyselinou, obětmi vražd, tvář matek sterilizovaných bez jejich vědomí, obětí sexuálního zotročování, žen zbavených důstojnosti a svobody. Je také matkou všech, kdo stojí na okraji společnosti, chudáků zbídačených drogami, nedostatkem práce a nespočetnými lidskými nespravedlnostmi, je oporou všech matek, které obětovaly svou existenci pro vlastní děti. Konečně je také ikonou tolika zasvěcených žen, které mají pro každého pohlazení v podobě modlitby duchovní útěchy.

Jsme si jisti, že Mariina víra nám dává Ježíše, ale také, že nás dává Bohu.

Fernando kardinál Filoni,
13. května 2020