Úvaha velmistra řádu o encyklice papeže Františka
„Není-li tvrzení, že všichni lidé jsou bratry a sestrami, jen abstraktní ideou (…), pak nás staví před řadu výzev, které nám nedovolují zůstat na místě a zavazují nás vidět věci v novém světle a vytvářet nové odpovědi“ – Papež František, encyklika Fratelli tutti o bratrství a sociálním přátelství, Assisi 3. 10. 2020 (český překlad Praha 2021; dále jen FT), č. 128.
První z těchto výzev je pochopit, zda jsme všichni bratry a sestrami a proč je tomu tak. Tváří v tvář tolika válkám, odehrávajícím se každý den, tolika nejrůznějším formám nenávisti v minulosti i dnes, tolika osobním a kolektivním zlobám, se můžeme ptát: jak můžeme mluvit o bratrství? Toto slovo zrodilo dokonce ideologická a politická nedorozumění. Francouzská revoluce v 18. století z něj učinilo výchozí bod „nové“ éry, éry, v níž se nepodařilo zastavit opovržení vůči násilí, rasovému oddělování, kolonialismu, válce a následně i vykořisťování práce, zrození komplexních ideologií nadvlády a nadřazenosti (nacismus, komunismus a diktatury nejrůznějšího typu).
Díky Kristu a kultuře, která v něm má svůj počátek, má bratrství i jiné dějiny, dějiny biblické, které jsou hluboce lidské a existenciální. Tyto dějiny znají také tvrzení o tom, že člověk je člověku vlkem (homo homini lupus – výraz je odvozen z Plautovy Komedie o oslu, II, 4, 88): je chápáno jako vysvětlení lidského egoismu a označení stavu, v němž lidé bojují jeden prosti druhému, aby mohli přežít.
Ježíš ovšem představuje úplně „jinou“ vizi, a jde o skutečnou „novinku“. Právě v tomto světle máme chápat výraz, který je převzat z Napomenutí připisovaných sv. Františkovi, který po svých bratrech požadoval, aby se dívali na Krista a tak pochopili skutečný smysl bratrství, které mezi nimi chtěl.
V biblické mluvě se myšlenka bratrství (předcházející všem ostatním formám bratrství, které jsou velmi omezené a mají spíše povahu kamarádství) rodí nejenom ze sdílení stejných biologických rodičů, ale z překonání tohoto biologického aspektu. Dobře to vystihuje žalm 51, když říká: „Hle, v hříchu mne počala má matka“ (v. 7). V tomto žalmu si je lidská bytost vědoma toho, že se ve svém životě stává společníkem lotrů a cizoložníků, podněcovatelů lží, a dokonce dochází až k zabití vlastního bližního v obrovském opovrhování Bohem (srv. Ž 51, 16 a násl.) Špatné svědomí přivádí Kaina k tomu, aby blafoval Věčného, když se snaží vyvléct z Ábelova bratrství, a tento příběh v dějinách lidstva stále pokračuje. Prvotní hřích, dnes již teologií a současným kázáním takřka hozený do starého železa, si však stále nosíme s sebou, bez něj totiž není možný křest shůry (srv. Jan 3, 3–8), jak to Ježíš učí Nikodéma. Nikodém chtěl vědět, o jakou „novost“, kterou kázal Kristus, jaká je úloha tohoto „Beránka Božího, který snímá hříchy světa“ (Jan 1, 29), Ježíše, na nějž ukázal křtitel Jan, když jej viděl přicházet.
O jakou novost se jedná? Ježíš učil zástupy i své učedníky o podstatě vztahů s Bohem, se společností (i tou náboženskou) a s ostatními, a pak rozhodně říká: „Vy všichni jste bratři“ (Mt 23, 8). Zde už se nejednalo pouze o příslušnost k židovstvu, Ježíš rozšiřuje svůj pohled, protože „jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi“ (Mt 23, 9). Tak se tato otázka stává s Ježíšem transcendentní. Bratrství, říká Ježíš, má svůj původ u nebeského Otce a proto přerůstá veškerou diskriminaci kvůli barvě pleti, kultuře a tradici. Tento původ se i v církevním prostředí často podceňuje nebo neuznává. Kdyby chyběla výzva k transcendenci, bratrství by bylo rozbito, rovnost by nedokázala odolat různým tlakům, třebas i tlakům ekonomickým a společenským, a svoboda by egoisticky zabředla do sebe samotné. Bratrství má transcendentní dosah. Připomíná jej i papežská encyklika, a cituje při tom Centesimus annus Jana Pavla II. (srv. FT, 273).
A tak stojíme před další výzvou: pokud je transcendence opravdová, o jakém Bohu mluvíme? Tuto otázku mi prostě, ale hluboce položil jeden křesťan, který během mého působení žil v Íránu, a neustále se tedy dostával do kontaktu s „Bohem islámu“. S podivem se ptal: „Bůh Ježíše Krista je tedy stejný jako Bůh, kterého hlásají muslimové?“ Nešlo o zbytečnou otázku. Konkrétní spory, skutečnost, že vás nazývají „nevěřící“ (kāfir), byly skutečné, a stále jimi jsou. Abú Dhabí (Dokument o lidském bratrství, za světový mír a společné soužití, podepsaný 4. února 2019) je novým krokem ve vztazích mezi křesťany a muslimy, kteří alespoň mezi sebou navzájem nebudou válčit a nebudou vytvářet humanitární krize. Proti Abú Dhabí stojí terorismus a extrémismus. Ale naděje, která je u abrahámovského kořene tří monoteistických náboženství, a o níž mluví II. vatikánský koncil (srv. LG, 16), může nést plody, neuschla. V tomto ovzduší je možné uvažovat o tom, že „abrahámovská dohoda“ mezi Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem a Izraelem (který může být dále rozšiřován) je iniciativou, která má dříve netušené dopady nejenom diplomatické, ale i ekonomické, kulturní a náboženský. Vyjít z logiky střetu znamená myslet jinak, myslet výš.
Když Ježíš mluví o „nebeském Otci“, určitě se vztahuje k Bohu abrahámovského zjevení. Nemluvil o nějakém abstraktním nebo filozofickém Bohu. Když se jej Samaritánka (připomeňme, že mezi Samaritány a Židy byly velké rozpory) zeptala, jakého Boha je třeba uctívat, Ježíš jí odpověděl tak, že nechal stranou jak blízkou horu Garizim, na níž Samaritáni uctívali „svého“ Boha, tak horu v Jeruzalémě, na níž Nejvyššího uctívali Židé. Ježíš namísto toho mluví o „Otci“, který chce být uctíván „v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ (Jan 4, 24–25) Tento Bůh se potom zjevuje v Kristu a zjevuje jej Ježíš Kristus, Mesiáš, kterého již napříště nelze obejít. Bez něj se vrátíme k panteismu nebo k irenicko-teosofickým rozdělením Boha, která mají platónskou nebo esoterickou příchuť. Bůh Ježíše Krista má povahu Otce, který v Synu osvěcuje, vykupuje, smiřuje a na kříži otevírá k bratrství. K jakému bratrství?
Když Ježíš odpovídal učiteli Zákona na jeho otázku, chtěl vyloučit jakoukoli dvojznačnost, a tak mu vyprávěl nádherné podobenství o dobrém Samaritánovi (srv. Lk 10, 25–37). Nejde o žádnou teorii, ale o jasný příklad, zakončený oním mocným výrokem: „Jdi a stejně jednej i ty!“ (Lk 10, 37). Encyklika papeže Františka s nespornou průzračností rozebírá toto podobenství, které je v samotném srdci Ježíšova učení o bratrství a je také centrem tohoto papežského dokumentu (FT, 56 a násl.) V podobenství, jak vysvětluje papež, se ukazuje, jak „Ježíš důvěřuje v to, co je v lidském duchu nejlepší“ (FT, 71), a jeho důvěra získává svou podobu v pravdě, v níž má i svůj původ.
V pravdě? Zde křesťan znovu myslí na Krista: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14, 6). V naprosto srozumitelných pojmech Ježíš pro nás přivádí k dokonalosti své učení, když mluví o těch nejobtížnějších lidských činech (srv. Mt 5, 20n), jako například o pomstě („Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. …“ – Mt 5, 39), o lidských vztazích („…když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě.“ – Mt 5, 41), o postoji k potřebnému („od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej“ – Mt 5, 42) nebo o vztahu k protivníkovi („…Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát? … Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmdesátsedmkrát.“ – Mt 18, 21–22). Pozor! říká Ježíš, také mezi celníky a pohany existuje určité bratrství, ale pro křesťana je vztažným bodem bratrství „váš nebeský Otec“ (Mt 5, 48)!
Bratrství, o němž mluví Ježíš, nelze jednoduše redukovat na antropologickou nebo sociologickou danost: pro křesťana jde o teologickou, transcendentní otázku (srv. FT, 85), protože potřebuje Boha Otce jako vztažný bod a základní kámen každé stavby bratrství. Bez Boha Otce se bratrství ocitne v krizi a bude stále potřebovat nějaké berličky: toleranci, smlouvu, normu, soud, sílu. Samotný rozum není schopen položit základ bratrství (srv. FT, 272).
Ježíš je Mistr, Učitel a je tak zárukou vize, která překračuje své vlastní lidské meze. Matka Tereza z Kalkaty mluvila s jednou řeholnicí, která chtěla odejít z kongregace, protože už nemohla vydržet zápach chudáků a zeptala se jí, kdo byl onen chudák, jehož toho dne přijala: „Neměl snad tvář Kristovu?“; sestra pak v kongregaci vytrvala. „Pro křesťany, říká papež, … rozpoznání samotného Krista v každém z bratří“ (FT, 85) umožňuje překonat tolik motivací a otázek, které se nás valí. To přivádí na scénu třetí z teologálních ctností, lásku, která rozehřívá každý vztah. Láska přesahuje jakýkoli biologický nebo společenský rozměr, má své sídlo v Bohu, kterého je třeba „milovat nade všechno pro něj samotného, a bližního jako sebe samotné pro lásku k Bohu“ (Katechismus katolické církve, 1822). Láska je naplněna v Ježíši, který miloval své až do krajnosti (srv. Jan 13, 1).
List Židům se noří hluboko do zajímavého vysvětlení lidství přijatého Kristem a obdivuhodně komentuje, že „bylo vhodné“ (decebat, eprepen – Žid 2,10) aby se Ježíš vykupitelsky vtělil, on, „kdo posvěcuje“ a „neostýchá se nazývat nás svými bratry“ (Žid 2,11).
Poslední výzva: jsme všichni bratři, ale bratři „odlišní“? Ano. Odlišnost nečiní nezpochybňuje společenský význam existence nebo nezcizitelné přesvědčení důstojnosti každé osoby a dokonce ani bratrský rozměr spirituality (srv. FT, 86). Odlišnost rozvíjí lidské bohatství a krásu. Mysleme na odlišnost ne snad z obecného hlediska jakéhosi filantropního a univerzalistického typu, ale na odlišnost, která tvoří skutečnou podobu společenského „přátelství“, jež prostřednictvím přímosti srdce vytváří pravdu, společné dobro a mír.
Fernando kardinál Filoni
Zdroj: Webové stránky Rady velmistra Řádu Božího hrobu, prosinec 2020. Český překlad: © Česká magistrální delegace Řádu Božího hrobu, leden 2021.