Řád se svou strukturou a svými aktivitami přímo účastní péče římského velekněze o katolické instituce a posvátná místa ve Svaté zemi. Jeho cíle vyplývají z nauky papežů a mají své místo v obecném rámci cílů vlastních katolické církvi v oblasti charity, apoštolátu a služby lidské důstojnosti. Svazek s Jeruzalémem, který je pro Řád specifický, mu dává zodpovědnost za svatá místa (srv. Gal 4,26). – Statut Řádu Božího hrobu, Preambule
Když uvažují o těchto slovech, rytíři a dámy Božího hrobu chápou, že kromě nutného uskutečňování evangelních ctností (spiritualita členů), přijímají úkol, který jim svěřil Svatý Otec jménem Církve. Jde o skutečně církevní úkol, nejenom pověření, které je ponecháno na dobrovolnosti některých: je to něco mnohem většího. Církvi náleží odpovědnost za místa Ježíšova a zvlášť za Církev v Jeruzalémě, aby se tato místa nestala pouhými doklady náboženské archeologie, aby jeruzalémská církev neztratila svou životnost.
Už v dobách Ježíšových židé silně vnímali jako svou povinnost podporovat jeruzalémský Chrám, jak to vyplývá z úryvku o chudé vdově v Markově evangeliu (Mk 12, 43–44). Ať už byli majetní nebo chudí, v okamžiku vstupu do Chrámu obvykle dávali vlastní peníze na podporu kultu a údržby této velkolepé stavby. Ježíš pozoroval ty, kdo věnovali nějaký dar, a upozornil, že někteří na svůj milodar upozorňovali, když házeli do pokladnice hodně peněz, zatímco chudá žena takřka kradmo „dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů“, vše, co měla. Rozdíl, jak Ježíš poznamenal, není ani tolik ve velikosti daru, ale v odlišnosti mezi tím, kdo dává „ze svého nadbytku“ a tím, kdo dává „celé své živobytí“. Niternost gesta je povýšena na nejvyšší etickou hodnotu. Také Ježíš sám za sebe i za učedníky přispíval na podporu Chrámu (srv. Mt 17, 24–25).
Přispívat na podporu Církve v Jeruzalémě tedy patří k nejvyšším postojům odpovědnosti křesťanů vůči Svaté zemi. Pro rytíře a dámy je naplňování tohoto zvláštního úkolu součástí jejich životní volby: nevstupují totiž do Řádu Božího hrobu z nějakého marnivého důvodu společenského pozvednutí, ani proto, aby zvýšili svou vlastní veřejnou reputaci, ale kvůli smyslu pro vznešenou zodpovědnost „dětí“ vůči Církvi, která je označována za „matku“ a vůči oněm místům, na nichž Ježíš prožil svůj život, kázal, konal zázraky, obětoval vlastní život na Kříži, aby nás vykoupil. Svatý Jeroným připomíná, že blažený je ten, kdo nosí ve svém nitru svatá místa a události spásy: „Je šťasten, kdo v srdci nosí kříž, zmrtvýchvstání, místo Kristova narození, místo vstoupení do nebe. Šťasten, kdo má Betlém ve svém srdci, srdci, v němž se Kristus každodenně rodí.“ (Hom. in Ps. 95).
Někdo by se mohl ptát: je skutečně církevní povinností přispívat na svatá místa a podporovat je? Proč se máme starat o Církev na těchto místech, když okolo nás, v našich diecézích a v našich farnostech je tolik chudoby, možná i větší, a my nemáme dostatečné ekonomické zdroje? Tyto otázky si kladou laici i duchovní.
Ano! Přispívat na podporu svatých míst a komunit, které tam žijí, je skutečná církevní odpovědnost. Není to jenom doménou několika jednotlivých dobrodinců, ale povinností všech dětí, kterým leží na srdci památka a láska k onomu „rodičovskému domu“, v němž se zrodilo a vyrostlo první apoštolské společenství, kde se uchovávají místa života a smrti Páně a kde je možné navrátit se ke kořenům víry. Pečovat o jeruzalémskou církev tedy znamená daleko víc než jenom uchovávat historickou a archeologickou paměť. Již apoštolové povzbuzovali lásku prvních křesťanských společenství v Antiochii, Řecku, Galácii a Makedonii a vyzývali je, aby pamatovali na „svaté“ v Jeruzalémě a organizovali sbírky, které pak označovali jako velkodušné, dokonce i „nad jejich možnosti“ (2 Kor 8, 3–4). V tomto závazku, který je společný všem křesťanům, rozpoznáváme pro náš řád jeden ze základních charakteristických rysů, který každému z jeho členů umožňuje uskutečňovat vlastní spiritualitu prostřednictvím „značné velkodušnosti v užívání vlastních materiálních a duchovních zdrojů“.[1] Sám svatý Pavel nás učí, jak naplnit toto gesto nezbytnou velkodušností: „Ať je to štědrý dar, a ne jako když to dává lakomec! […] Každý ať dá podle toho, jak se sám u sebe rozhodl, ne s těžkým srdcem a proti své vůli, protože Bůh miluje radostného dárce.“ (2 Kor 9, 5…7)
Podpora mateřské Církve v Jeruzalémě v těžkých okamžicích, v průběhu pronásledování a nedostatku byla pro apoštola Pavla skutečně ekleziologickým gestem, které překračovalo pouhou lidskou solidaritu. Svatá země patří všem – židům, křesťanům i muslimům, protože je místem, v němž monoteistická náboženství nacházejí kořeny v jediném Bohu, milosrdném a milostivém. Je místem, které k nám mluví o Boží přítomnosti mezi námi, kde se takřka můžeme znovu „dotknout“ Krista, jak to pěkně vyjádřil František z Assisi.
Tento úkol sám o sobě náleží do dlouhé historie vztahů Svaté země a křesťanů po celém světě, svědectvím o pochopení této církevní odpovědnosti jsou od věků neustávající pouti, iniciativy pro zajištění přítomnosti na těch nejvýznamnějších místech, uchovávání prostor, stavba bazilik a kostelů, které uchovávají posvátné památky, bohužel i boje o ochranu, dobývání a zmocňování se Svaté země. Nemůžeme nikdy zapomínat, že tato místa jsou živá, protože jsou na nich přítomná společenství věřících a protože my všichni, a rytíři a dámy Božího hrobu o to více, na ně obracíme svou pozornost.
Právě kvůli důležitosti, kterou má Svatá země v životě Církve, rytíři a dámy Božího hrobu vůči ní neprojevují pouze příležitostný zájem, ale starají se o ně stále a velkodušně, s vědomím vlastní vznešené a nádherné odpovědnosti.
Často se stává, že někteří duchovní buď nechápou tuto církevní „povinnost“, nebo se o ni nezajímají. Objevují se i předsudky vůči Řádu Božího hrobu, který je chápán jako zastaralá instituce. Někteří také tuto církevní povinnost považují za něco cizího v místní církvi, a to buď z důvodu omezených ekonomických zdrojů, nebo kvůli přítomnosti mnoha chudých, a chápou jej jako povrchní a privátní gesto. Takový způsob myšlení obsahuje zásadní omyl: jde o tendenci k upozadění nebo umenšení církevní povinnost, kterou papežové vždy v Církvi udržovali s velkou pozorností a jako společnou odpovědnost. Někteří papežové dokonce přijali osobně úřad velmistra Řádu Božího hrobu, až později jej delegovali na jednoho z kardinálů.
Zdá se mi, že je velmi pěkné, když biskupové – a mnozí to skutečně dělají – zahrnují mezí své vlastní úkoly také pastorační péči o Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského, jehož členové nepatří pouze k organizaci, která je uznána Apoštolským Stolcem, ale jsou především věřícími jejich diecézí. Chápou, že rytíři a dámy mohou být konkrétním vyjádřením díla, které má být vlastní místním církvím. Prostřednictvím přítomnosti rytířů a dam Božího hrobu totiž samotná církevní skutečnost diecéze je určitým způsobem účastna povinnosti stabilním (nejen příležitostným) způsobem podporovat mateřskou církev v Jeruzalémě a na svatých místech, kam biskupové často vodí poutní výpravy, uchovávají na ně nesmazatelnou vzpomínku a posílají laiky i duchovní, aby tam hlouběji konali biblicko-teologická studia a prožívali intenzivní zkušenost mezináboženského soužití.
Podporovat mateřskou církev v Jeruzalémě je úkonem vysoké vznešenosti ducha a opravdové charity. Jidáši Iškariotskému, který negativně hodnotil Mariino gesto pomazání Ježíšových nohou v Betánii jako zbytečné utrácení peněz, Ježíš odpověděl jasně a stručně: „Nech ji!“ Její gesto neubírá nic chudým, které „budete mít mezi sebou vždycky“ (Jan 12, 8), ale dotýká se tajemství víry, Ježíšovy vlastní osoby a jeho zmrtvýchvstání.
Fernando kardinál Filoni,
velmistr Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského
[1] Fernando Filoni, „A celý dům se naplnil vůní toho oleje“. Základy spirituality Řádu Božího hrobu, Olomouc 2022, s. 54–55.
Zdroj: Webové stránky Rady velmistra OESSH. Český překlad: © Česká magistrální delegace OESSH, září 2022.