skip to Main Content
“Budete vážit vodu s radostí z pramenů spásy” (Iz 12, 3) – Mozaika z Mauzolea Gally Placidie v Ravenně.

Fernando kardinál Filoni
Doprovázejme Ježíše modlitbou žalmů jeho životních situací
Úvaha velmistra v polovině doby postní 2021

V polovině naší postní cesty nás velmistr zve, abychom se zamysleli nad Ježíšovou modlitbou a nad žalmy, které stále doprovázely životní cestu Syna Božího od jeho dětství až na Kříž. Občerstvěme se, čerpejme z pramene naší spásy, abychom s nadějí pokračovali v naší cestě k Jeruzalému a k radosti velikonočního rána.

Vstoupili jsme do postu a nechali se přitáhnout Ježíšovým příkladem. Doba postní je časem, v němž po Pánově příkladu můžeme dát více času modlitbě, privilegovanému místu pro dialog s Bohem, je však také příznivou dobou úvahy o našem životě.

Církev se modlí proto, že Ježíš se modlil a že se jeho učedníci od něj naučili modlit. Zanechal nám totiž normu a paradigma (jak říká sv. Cyprián), modlitbu „Otče náš“. Ježíš se modlil, jak to bylo v jeho době obvyklé v hebrejské tradici, jejímž nejlepším živoucím vyjádřením jsou Žalmy, tak hluboce zakořeněné v životě Izraele. Ježíš se modlil Žalmy. Naučil se je již ve své přirozené rodině, jako malé dítě, které se od maminky a tatínka naučí své první modlitby. Učil se je také v nazaretské synagoze, která byla pro něj místem uvedení do víry. Prvotní Církev, tvořená křesťany pocházejícími ze židovství, recitovala a zpívala žalmy po hebrejském způsobu, a tak Církev dostala žalmy do vínku a na jejich závěr začala přidávat trinitární doxologii, krátkou větu ke chvále Nejsvětější Trojice.

Ježíš se tedy modlil žalmy, modlil se slovy žalmů. Když je používáme, jako to dělají řeholní i laické komunity (které se modlí ranní a večerní chvály, laudy a nešpory), pokračujeme v modlitbě v Ježíšově stylu a po jeho způsobu, takže se Ježíš s námi sjednocuje a my jsme sjednoceni s ním v neustávající přímluvě za svět a v oslavě Věčného Boha.

Podle Lukášova evangelia (Lk 4, 1–12) byl Ježíš na konci svého čtyřicetidenního postu pokoušen démonem, který mu dvakrát položil otázku „jsi-li Syn Boží“ a dvojznačně při tom citoval slova Žalmu 90/91 (v. 11–12). Jde o žalm důvěry v Boha, který začíná těmito slovy: „Kdo žije pod ochranou Nejvyššího, přebývá v stínu Všemohoucího“, jinak řečeno: kdo se svěřuje Bohu, je i v nejtemnějších okamžicích života ochraňován Bohem. Ježíš tento žalm zná a dobře ví, že v průběhu své existence bude stále provokován, aby se vyrovnal se svou vlastní identitou. Právě toto pokušení bude stále přítomnou zápletkou všech dní veřejného života Páně, až do onoho posledního. Bude přítomné při příležitosti vznícené horlivosti, s níž Ježíš vyžene obchodníky z jeruzalémského Chrámu: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ (Jn 2, 18). Také v Kafarnau bude dotazován, z jakého důvodu mluví (Jn 6, 30; Mt 16, 1–4), farizeové i saduceové se jej na to budou ptát, aby jej přivedli do úzkých (Mt 16, 1). Tuto otázku si bude klást i samařská žena ze Sichemu (Jn 4, 29), stejně se Ježíše zeptá i nejvyšší velekněz Kaifáš, který dokonce vysloví stejná slova jako ďábel: „Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?“ (Mk 14, 61). Také Pilát se zeptá: „Kdo jsi?“ (Mk 15, 2). Také ti, kdo stáli okolo kříže, na němž dohasínal jeho pozemský život, se tázali: „Jestliže jsi…“ (Lk 23, 37), a dokonce i jeden z těch, kdo byli odsouzeni spolu s ním (Lk 23, 40). Na kříži, kde již končí veškerá pozemská naděje, Ježíš podle Lukášova evangelia obnovuje svou víru tím, že recituje Žalm 30/31: „Otče, do tvých rukou vkládám svého ducha“ (v. 6; Lk 23, 46); jde o žalm důvěryplného svěření se Bohu ve zkoušce. Podle Matouše Ježíš uzavírá poslední okamžiky svého života slovy Žalmu 21/22: “Eli, Eli, lema sabachtani?”, což znamená „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ a opět jde o modlitbu, která je vyjádřením bolesti prozářené nadějí.

Vraťme se k Žalmu 90/91, citovanému ďáblem, a pokusme se pochopit jeho smysl. „Někdo“ se v něm táže osoby, která se modlí, tedy Krista – ale také tebe, nebo mne, vždyť v něm jsme neustále dotazováni nebo pokušeni stejným způsobem: Ty, kdo o sobě ve své víře prohlašuješ, že přebýváš pod ochranou Nejvyššího, kdo si myslíš, že dlíš ve stínu Všemohoucího, ty, kdo považuješ Pána za své útočiště a svou sílu, ty, kdo v Něj důvěřuješ, máš jistotu, že tě osvobodí z nástrah, ze smyček smrti, nebo z moru – a dnes bychom mohli říci ze smrtícího covidu? Máš jistotu, že jsi ochraňován, když zkáza ničí všechny věci, že Pán je skutečně tvým útočištěm? Máš jistotu, že tvůj „stan“ tě ochrání, že Věčný dá příkaz svým andělům, aby tě ochraňovali a zachovali před tvými nepřáteli?

Tento Žalm je christologický. Když se na něj podíváme pod drobnohledem, uvidíme to úplně jasně. Znamená to, že mluví o Kristu, o jeho pokušeních, o jeho mesiášském vědomí a o jeho důvěře v přijaté poslání. V tomto Žalmu také nalezneme jasnou dopověď na otázku, která přes veškerou pochybnost vyjadřuje víru: „Já ho vysvobodím … vyslyším ho … zachráním ho a ke cti pozvednu … svoji spásu mu dám uvidět.“ (v. 14–16)

Tento Žalm je také antropologický. Pod drobnohledem uvidím také svou psychologickou tvářnost, svá pokušení, své vlastní já.

Tento Žalm Pán na začátku svého veřejného života recitoval a naplnil také pro mne a pro tebe. Připomeňme si zde Pánovu výzvu, abychom si byli vědomi, že v pokušeních jsme povoláni k důvěře v něj: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ (Jn 14, 1) Jak jasně vysvětlil Benedikt XVI., počátkem víry „není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření.“ (Deus caritas est, 1).

„Synové Církve – napíše Hesychius, kněz v Jeruzalémě – budou jásat ve svém králi, Kristu“ a spolu s ním vstupují do Království.

Poselství papeže Františka k době postní: „Teď jdeme do Jeruzaléma“ (Mt 20, 18). Postní doba jako čas obnovení víry, naděje a lásky

Zdroj: Webové stránky Rady velmistra OESSH, 12.3.2021. Překlad: © Česká magistrální delegace OESSH, březen 2021.

Back To Top