Letnice jsou tradičně považovány za liturgický svátek, v němž má svůj počátek poslání Církve. Nikdo to nepopírá. Ale ty, Církvi, kdo jsi, co říkáš sama o sobě? Nejde jen o provokativní otázku, protože základem každého poslání je identita. Jana Křtitele se také ptali ti, kdo byli vyslání z Jeruzaléma: Proč křtíš? Kdo jsi? Já jsem „hlas“, řekl, nejsem Kristus. Na Krista musíte čekat, je to ten, kdo bude posvěcen Duchem Svatým (srv. Jan 1, 19–33).
Také Ježíše se bude ptát Velerada: Jsi ty Kristus? Řekni nám to. Jsi Boží Syn? Odpověz. Ježíš odpověděl, a byl prohlášen za rouhače, jehož vina volá po smrti. (srv. Mt 26, 59–66). Pak se jej bude ptát ještě Pilát: Ty jsi židovský král? Nebylo to pravda, ale byl stejně odsouzen (srv. Jan 19, 1–16).
Konečně i apoštolů se budou ptát: Jakou mocí a ve jménu koho kážete a děláte toto všechno? (srv. Skt 4, 7). Apoštolská církev započala své poslání uprostřed kázání a pronásledování.
Během druhého zasedání druhého vatikánského koncilu položil v koncilní aule Pavel VI. otázku: Církvi, co říkáš sama o sobě? Kdo jsi? Zrodila se tak dogmatická konstituce Lumen Gentium, v níž koncilní Otcové napsali: „Církev je v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (LG 1). Bylo zdůrazněno úzké pouto s Ježíšovou osobou, skoro jakoby se ještě jasněji chtěla podtrhnout nerozlučná povaha a sjednocení s Kristem. Právě to by dnes některé směry chtěly pokradmu revidovat, když útočí na sakramentalitu a nerozlučnou jednotu a redukují vše na lidskou organizaci orientovanou společnými názory, ideologiemi, konsenzy nejlépe majoritními, podle těch nejaktuálnějších forem sociální a politické organizace.
Sakramentalita Církve se však nachází v její nejintimnější a nejhlubší přirozenosti, nebo ve vědomí, které má sama o sobě, které jí vlil Kristus. Právě proto Církev není možné nikdy redukovat na prostou lidskou organizaci, a už vůbec ne pravicovou nebo levicovou ve prospěch konzervativců nebo progresistů. Církev, jako Eva, je vzata s probodeného boku ukřižovaného Krista. Svou přirozenost tedy existenciálně i ontologicky čerpá ze samotné přirozenosti vtěleného Božího Syna: je božská a lidská současně. Církev, nová Eva, je milována a ctěna svým Ženichem. Již prorok Ozeáš zahlédl její krásu a zpíval o tomto vztahu slovy takřka tělesnými.
Za použití výstižného výrazu Benedikta XVI. (Ježíš Nazaretský, Od vstupu do Jeruzaléma ke zmrtvýchvstání) můžeme říci, že Církev je přítomnost: dar a úkol. Je „darem“, protože je dána nám, ale my ji nemáme ve vlastnictví. Je „úkolem“ díky poslání, které jí Ježíš svěřil. V předvečer Koncilu ji Jan XXIII. označil za Mater et Magistra (Matku a Učitelku). Jakožto Snoubenka e s Kristem nerozlučně spojena: uchovává svého Ženicha ve víře v ve svém srdci jako Eucharistii, která je syntézou a vrcholem posvěcujícího vztahu a věčné přítomnosti.
Plodné mateřství s sebou nese úkol: plodí děti v milosti Křtu, znovu je oživuje v odpuštění a prominutí viny, utěšuje v nemoci, rozděluje veškeré požehnání v manželství a v kněžství.
Jan XXIII. ji chtěl také označit za Učitelku, neplodí tedy pouze Milostí, ale také Pravdou, kterou je povinna nést všem národům a celému lidskému pokolení, jak to zaznělo v již citovaném koncilním dokumentu. V tomto úkolu se stala nástrojem pokoje a sjednocení, bez ideologických, politických nebo vojenských kalkulací, ale v nejpokornější službě člověku v dobách nepokojů, společenských změn a nevyvážeností, které narušují důstojnost, svobodu a samotnou lidskou osobu. Benedikt XVI. poznamenává, že právě pod křížem, tedy v okamžiku nejvyšší a nejdokonalejší vydanosti a lásky, má svůj počátek Církev pohanů, která překračuje úzce židovské hranice a dodává, že „z kříže Pás shromažďuje lidi pro nové společenství všeobecné Církve. V síle trpícího Syna rozpoznávají skutečného Boha.“ (tamtéž)
Kdybychom nyní zopakovali otázku: „Kdo jsi, Církvi?“, mohla by odpověď být již daleko jasnější: „Jsem dar a poslání, matka a učitelka.“ Vše ostatní by mohlo být omezující a dokonce i zavádějící.
Pomysleme na hříšnici, jíž Ježíš odpustil v domě farizeje Šimona, a která vylévala vonné masti i vlastní slzy na nohy milovaného Mistra, nebo na Marii z Betánie, která mu děkovala podobným gestem za to, že přivedl k životu jejího bratra Lazara, či na Josefa z Arimatie, který nehleděl na náklady a s množstvím vonných látek zavinul do plátna Tělo Páně sňaté z kříže a připravené k pohřbu. Musíme pak vpravdě uznat, že i dnes potřebujeme více než kdy jindy pečovat o toto Tělo, o onu Snoubenku Kristovu, o naši Matku. Církev, zraňovaná vážnou netečností, nespočetným násilím, smrtící kritikou, více či méně skrytými pokusy o manipulaci, tíživou nelibostí, zvlášť pokus pochází od těch, kteří byli její součástí.
Je třeba se vyvarovat přijímání pokřivených a moralistických úvah těch, kdo by ji stále chtěli zatěžovat všemi lidskými nedostatky a chybami jejích dětí. Sám Ježíš jasně zarazil pokryteckou úvahu Jidáše, který mu vyčítal plýtvání penězi, za které ti, kdo jej milovali, nakoupili vonné masti. Církev je nutné milovat! Víme, že je snazší a více se vyplatí, když ji budeme kárat anebo ji kritizovat!
Pro každé dítě je zásadní milovat vlastní matku, naslouchat jí jako dobré učitelce, přijímat ji jako nesrovnatelný dar (až když o ni přijdeme, uvědomíme si její skutečnou hodnotu!) a podporovat ji v jejím úkolu dávat Ježíše a přinášet Ježíšovi. Pán svěřil péči o Církev na její pozemské pouti Petrovi, podobně jako Janovi svěřil Marii. Petr je zároveň synem a strážcem Církve během jejího putování.
Ve své Duchovní závěti se Pavel VI. obrátil přímo na Církev: „Buď si vědoma své přirozenosti a svého poslání, měj smysl pro skutečné a hluboké potřeby lidstva a kráčej chudá, tedy svobodná, silná a plná lásky ke Kristu.“ Tato slova dosud platí!
Fernando kardinál Filoni
29. června 2020
Zdroj: Řádový Newsletter 58, červenec 2020, s. V–VI.