Adventní úvahy

katecheze velmistra o první neděli adventní 2020

Drazí přátelé, dámy a rytíři,

když je před námi nějaká důležitá událost, obvykle se připravujeme s velkou péčí duševně i vnějškově. Věnujeme tomu pozornost, protože taková událost či příležitost je pro náš život zásadní. Chtěl bych Vás proto pozvat, abychom společně uvažovali o adventní době v životě církve jako o významném období, jemuž chceme věnovat velkou pozornost.

V této krátké úvaze bych chtěl začít s odpovědí na otázku: Proč vůbec máme v církvi období, které nazýváme adventním? Jaký to má smysl?

Advent je obdobím, jež znamená tři věci:

začátek nového liturgického roku, který odpovídá naší současně prožívané přítomnosti,
připomínku – historickou událost Pánova příchodu v těle,
eschatologické očekávání, očekávání konce časů ve vztahu k naší existenci.

Adventem tedy začíná liturgický rok. Církev nám nabízí, abychom ve víře po dvanáct měsíců znovu prožívali tento časový oblouk vztažený ke Kristu. Život a víra se totiž u křesťana úzce prostupují.

Prostřednictvím liturgie, která stále vyhlašuje Boží prvenství, církev zvěstuje a slaví tajemství Vykoupení a zpřítomňuje dílo spásy. Jde o to, abychom si znovu připomněli nebo (přesněji) znovu prožili prostřednictvím posvátných a duchovních úkonů několik let života Páně: jeho vtělení a narození, jeho činnost i učení, jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání; a konečně i dobu, v níž se po Letnicích církev utvářela a v níž mělo počátek její poslání ve světě. Všechna veliká tajemství víry mají v liturgickém roce svůj prostor. Můžeme říci, že v něm mají svůj život.

Advent je první z takzvaných „silných“ dob liturgického života církve, společně s dobou postní, velikonoční a také s Nanebevstoupením a Letnicemi. Ve čtyřech adventních týdnech znovu prožíváme dlouhé čekání lidí na Vykoupení. Toto prožívání je naplněno četbou a rozjímáním nad vybranými úryvky Písma svatého, zejména nasloucháním slovům Proroků a lidí Božích, jejichž úkolem bylo připravovat cestu Kristu prostřednictvím zkušenosti vyvoleného lidu a probudit v něm naději, jež by se šířila ke všem národům. Proto vás vyzývám, abyste liturgická čtení každodenně četli a rozjímali nad nimi. Nemáte-li vhodnou liturgickou knihu, můžete ji nalézt na internetu. Adventní doba je bohatá na modlitby, meditace a slavení, jež vzbuzují očekávání a radost spojenou s velkou událostí.

V adventu to nejsme jen my, kdo se připravuje na setkání s Bohem, ale je to doslova i sám Bůh připravující se na setkání s námi ve skutečnosti našeho života; On, „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka.“ (Jan 1,9).

Jedná se tedy o dvě souběžné linie: ta horizontální se vztahuje k naší přípravě na přijetí Krista a vertikální sestupuje od Boha, který vstoupil do lidských dějin a neopouští je, stále se o ně zajímá. Ponížení Páně, které kontemplujeme ve Vtělení, nekončí. Filozof Blaise Pascal říkal, že Ježíšova agónie pokračuje až do konce časů (srov. Myšlenky, č. 736). Jeho výrok je ozvěnou učení svatého Pavla, podle nějž Syn Boží, ačkoli měl božskou přirozenost, nelpěl na privilegiu být jako Bůh, ale vydal sebe sama, přijal přirozenost otroka a stal se poslušným až ke smrti na Kříži (srov. Flp 2, 6–8). Toto tajemství trvá dál v církvi.

Aby uskutečnil toto „vydání se“, použil Bůh lidskou spolupráci: spolupráci ženy, Marie, která dává rysy jednorozenému Synu Otcovu a společně s Josefem mu poskytne i domov. Liturgická slavnost Neposkvrněné uprostřed adventu připomíná naší paměti obraz keře, který ohromený Mojžíš viděl hořet, a přitom neshořel; a z nějž vystupovaly zářivé plameny. Tímto keřem hořícím láskou k Bohu byla Marie, keřem, z nějž pochází svaté lidství Kristovo.

Advent nás konečně připravuje na liturgické a duchovní setkání s Pánem. Zároveň nás zve, abychom uvažovali o našem konečném setkání s Bohem, kdy, jak nás to učí apoštol Pavel v prvním listu Korinťanům, „jej uvidíme tváří v tvář.“ (1Kor 13, 12)

Nesmíme nikdy zapomenout na to, že život křesťana je cestou, jež vede k setkání s Pánem. Jsme poutníci a na pouti nás doprovází modlitba, naděje a dobré skutky.

Každá dáma i každý rytíř si s sebou stále nese lucernu dělného úsilí a bdělosti, a tak si osvojuje Pánovu výzvu: „Bděte tedy … aby vás (Pán), až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte.“ (Mk 13, 36)

Dobré prožití adventu!

Fernando kardinál Filoni