Benedikt XV., papež (1854–1922)
velmistr Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského (1914–1922)
Giacomo Della Chiesa (21. listopadu 1854, Janov – 22. ledna 1922, Řím) pocházel z janovské aristokratické rodiny, jejíž kořeny sahaly až do 10. století, a byl již několikátým papežem z této rodiny. Poslušen svého otce, vystudoval nejprve práva, a teprve poté vstoupil do římské Koleje Capranica. Na kněze byl vysvěcen 21. prosince 1878, pak pokračoval ve studiích na diplomatické akademii. Stal se sekretářem madridského nuncia Mariána Rampolly, který byl roku 1887 jmenován státním sekretářem. Della Chiesa se spolu s ním vrátil do Říma, a začal pracovat na Státním sekretariátu, kde se záhy stal substitutem. Po smrti papeže Lva XIII. a volbě Pia X. byl jmenován v prosinci 1907 arcibiskupem boloňským. Biskupské svěcení mu udělil osobně papež Pius X. ve vatikánské bazilice dne 22. prosince 1907. 25. května 1914 byl arcibiskup della Chiesa kreován kardinálem. Krátce poté zemřel papež Pius X., a tak nový kardinál vstoupil do konkláve, z něhož po čtyřech dnech vyšel jako papež.
Na památku papeže Benedikta XIV., který byl stejně jako on původně boloňským arcibiskupem, přijal jméno Benedikt XV. a za heslo si zvolil první verš Žalmu 70 (71): „In te Domine speravi, non confundar in aeternum!“ (V tebe, Pane, doufám, ať nejsem zahanben navěky). V době jeho zvolení začínala první světová válka, a „papež míru“ nepřestával ustavičně vyzývat válčící státy, aby ukončily tuto „monstrózní podívanou“, „hrozivá jatka“, „děsivou pohromu“, která znamená „sebevraždu civilizované Evropy“ a „zbytečné krveprolití.“ Pomoc válečným zajatcům v průběhu války, pro niž byl Vatikán nazýván „druhým červeným křížem“, přivedla Svatý stolec takřka na pokraj bankrotu. Slavná papežova mírová nóta z 1. srpna 1917, která chtěla všechny hlavy válčících států přivést k mírovému jednání, ovšem neměla úspěch. Papeži všechny válčící mocnosti vyčítaly jeho snahy o mír, a takřka všemi z nich byl považován za straníka jejích nepřátel, protože jeho politika papeže stojícího nad stranami konfliktu nebyla pochopena. Po skončení války vyzýval ke spravedlivému míru, který by poražené nesrážel na kolena: versailleský systém toto přání nenaplnil. V průběhu války papež pomáhal také přeživším arménskou genocidu. Již v roce 1917 založil Kongregaci pro východní církve, která měla za úkol pomáhat východním křesťanům. Ve stejném roce vyšel Kodex kanonického práva.
Po válce nadále působil jako papež míru: podařilo se mu navázat diplomatické vztahy s více něž desíti novými státy, zejména s Franci, kde v roce 1920 kanonizace Jany z Arku znamenala významný krok ke smíru církve a národa. V témže roce papež prohlásil sv. Antonína z Padovy za patrona františkánské Kustodie Svaté země. Ohledně Svaté země zastával politiku antisionismu, kdy nesouhlasil s hromadným stěhováním evropských židů do Palestiny, nebyl však antisemitou. V roce 1920 schválil iniciativu patriarchy Luigiho Barlassiny, která vedla k založení Díla pro zachování víry v Palestině, které mělo pod vedením rytířů a dam Božího hrobu „shromáždit všechna srdce a veškeré nejlepší energie, aby se prostřednictvím dobře organizované činnosti apoštolátu přispělo k obraně, integritě a svobodnému rozvoji katolického náboženství v oné Zemi, která je jeho kolébkou.“ (dopis státního sekretáře Pietra Gasparriho Barlassinovi, 3. VII. 1920). Papež také podpořil Barlassinovy snahy o organizaci „národních kapitul“ Řádu Božího hrobu (pozdějších místodržitelství).
Literatura
Parma Tomáš, Rytíři, dámy a poutníci. Dějiny a současnost Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského a jeho působení v českých zemích, Olomouc: Vydavatelství FF UP 2020, s. 155–157 (tam i další literatura).