Kardinál Filoni: Zůstat plně lidmi. Vánoce. – Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského

Vánoční poselství kardinála velmistra

Íránská spisovatelka Azar Nafisi, jejíž kniha se stala předlohou filmu oceněného na filmovém festivalu v Římě v roce 2024, režírovaném Izraelcem Eranem Riklisem, v nedávném rozhovoru i přes smutné osudy v letech, kdy jsem i já byl v Teheránu (1983–1985), řekla, že „vůlí dějin je milovat bližního“ a že stále je nutné „zůstat lidmi“.

A přesně to je problém: zůstat lidmi. Ale jak, když stojíme tváří v tvář násilí, válce, nenávisti? Jak zůstat lidmi v Buči na Ukrajině, na místech masakrů civilního obyvatelstva Hamásem a jeho spojenci, v Gaze, kde desetitisíce lidí umírají při neuvážených útocích izraelského vojska, v horní Galileji, v Libanonu, Sýrii, Somálsku anebo v migračních oblastech nebo i ve vězeních? A také – proč by ne? – v těch nejhlubších a nejniternějších vztazích s námi samotnými, když se potýkáme s depresemi nebo hrozivým zneužíváním různého druhu, nemluvě o násilí v rodinách a na dětech či milovaných osobách.

Zůstat lidmi, zůstat lidští, bez jakéhokoli opěrného bodu? Je to možné? V dobách, kdy je společnost sekularizovaná a dezorientovaná tak, jako je dnes ta naše, západní, v dobách, kdy se rodiny nacházejí bez etického a duchovního sjednocujícího principu, v dobách odpojování se od náboženských i kulturních zásad, ¨ve střetu s umělými inteligencemi, které začínají nahrazovat naši vlastní inteligenci? Pro křesťana „zůstat člověkem“ nemůže opomíjet od jeho opěrného bodu, jímž je Kristus, neboť ve vtělení se sám Bůh stal člověkem, plně a bezvýhradně. To je smysl vánoc a připomínky, kterou i přese všechno stále máme na paměti v přepychovém světle a v uctivých darech.

Vánoce, které slavíme, jsou narozením Boha, který vstupuje do člověka a zůstává jím i přese všechno násilí, sekularismus a hlubokou depresi. Pokud se odkloníme od křesťanského zjevení, je obtížné zůstat lidmi jen tak, že budeme apelovat na úsilí dobré vůle.

Charles Péguy, básník, jehož jsem si zamlada zamiloval, říkal, že na Bohu jej děsí jeho historicita, tedy Ježíš, který byl základem, vrcholovým klenákem dějin, jehož by dnes mnozí chtěli vyloučit, ale pro Péguyho spočívá historická centralita Krista v události, tedy v božském životě, který se stává nevyčerpatelnou historií. Velmi často se událost Ježíš nachází před tím, kdo ji chce dát stranou (jako „bratři“ Josefa, syna Jákobova, prodaného lhostejně procházejícím kupcům) nebo ji zlikvidovat (jak se o to pokusil Herodes). Péguy v „Tajemství svatých Neviňátek“ píše, že Vtělení udržuje a osvětluje vše, protože Milost, kterou Kristus uvádí do dějin prostřednictvím svého Vtělení proměňuje Soud v naději na milosrdenství.

František z Assisi chtěl učinit zkušenost pouti do Svaté země v prostotě a pokoře, aby se rukou dotkl lidského tajemství Boha a po návratu chtěl v Grecciu dát život jesličkám, tedy onomu přestavení nejčistšího lidství, jímž je novorozené dítě, které potřebuje naprosto vše. Když se v rodině nebo společnosti narodí dítě, jsou to opravdové vánoce. „Dítě se nám narodilo, syn je nám dán“ prorokoval Izajáš (Iz 9, 5) a zvěstoval v době pohanské neplodnosti a hrůzy, kterou rozsívali aramejští válečníci Požehnání, které přijmeme v Kristu. Právě zde, před novorozenětem, můžeme objevit cenu toho, co je lidské; před novorozenětem v tom nejčistším smyslu, si uvědomujeme a chápeme, jak cenný je život.

Narození Krista nás smiřuje a umožňuje nám, abychom zůstali plně lidmi, nabízí nám, abychom se očima zbavenýma iluzí a smyslem, který není paralyzován, nahlíželi události, které nás rozesmutňují a ovlivňují. Teologicky chápáno, Bůh s námi nám připomíná prostotu a chudobu Betléma (dnes bez poutníků), ale především nám dává pochopit Krista, který nás doprovází na cestě bez předpojatosti, předsudků nebo překážek.

Uprostřed noci Bůh se chtěl v Ježíši učinit plně člověkem a zůstat tak. Chtěl bych říci, že kritický bod mezi podstatnou historicitou Ježíše, skutečného člověka, a jeho bytím „Jiného“, skutečného Boha, není možné jednoduše rozmotat. Celý Ježíšův pozemský život odpovídá na pochybnost, kterou různí lidé vyjádřili ohledně původu galilejského kazatele („o tomhle však nevíme, odkud je“ – Jan 9,29) až k závěrečné otázce Pilátově: „Odkud jsi?“ (Jan 19, 9). Uprostřed těchto otázek po hledání smyslu se vine proud „slov“, která nikdo nikdy nevyslovil („Co je to? Nové učení ‒ a s takovou mocí!“ – Mk 1, 27). ale také mimořádná znamení vůči trpícím („Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst.“ – Lk 7, 22) až po svátostné odpuštění hříchů.

Pouze v Kristu , lidsky zemřelému a vstalému z mrtvých, se všechno rozpouští ve víře, která přísluší výlučně člověku. Jen lidské bytosti je dopřána víra, ani andělům, ani démonům. Zůstat lidskými prostřednictvím víry, protože ve víře se slévají lidské a božské.

Ze Vtělení nemůžeme utéct, komentoval Péguy, a tak se Narození znovu vrací.

Fernando kardinál Filoni
velmistr