Cesta k poslušnosti

Cesta k poslušnosti pro sv. Benedikta začíná ztišením. Nejde jen o mlčení, ale o prostor ticha, v němž je možné se otevřít Boží přítomnosti v jeho slově, v liturgii a v mnoha jiných setkáních všedního dne. Cesta vnitřního mlčení je cestou do nitra. Vnitřní ticho předpokládá zřeknutí se sebe, vyprázdnění se od svých tužeb a někdy hlučných myšlenek. Takové mlčení vede k umenšování sebe, k pokoře. K nácviku mlčenlivosti radili otcové pouště: Jdi do své cely a tam se posaď, a tvá cela tě naučí všemu. Ticho dává člověku poznat, jaký ve skutečnosti je. (Srov. A.P. 49 Apoftegmata Patrum 500). Od nás to dnes žádá například chvíle bez telefonů a sdělovacích prostředků.

Pokoru chápe sv. Benedikt jako cestu zrání, kterou se dává Bohu v životě člověka více prostoru. První stupeň pokory je bázeň Boží. Jí je člověk uchvácen a proniknut tajemnou Boží přítomností. Žít v bázni Boží znamená mít Boha za míru všech věcí. Kdo však nekráčí před tváří Boží, měří své konání podle míry světa (I. Herwegwen). Pokora je úplné otevření se Božímu hlasu. Z naslouchání vyrůstá poslušnost, která je chůzí po stopách Kristových, jenž stále naslouchal hlasu Otce. Nejde o asketický výkon, ale o lásku k Bohu, která může pohnout lidským srdcem.

Naslouchající musí rozlišovat dobrého ducha od zlého, dobrého od lepšího, to, co na cestě k Bohu prospívá od toho, co škodí, snaží se nalézat a plnit Boží vůli, vyhýbat se přemíře i nedostatku. Umírněnost je matkou všech ctností, je to postoj vnitřní pozornosti, která zkoumá situaci, bere ohled na čas a místo. Vše ať se děje s mírou a ohledem na slabé (RB 53,18), aby mohli sloužit bez reptání (RB 41,5). Umírněností se musí vyznačovat zvláště představený.

Tento postoj se pojí s vědomím zodpovědnosti před Bohem.

Radost je jeden ze základních postojů, které mají určovat společný život. Je třeba vytvořit předpoklady, aby všichni mohli žít radostně. Radost se rovná silné víře, živé naději a úžasu nad velkými Božími skutky. Rovná se vděčnosti. Zvláště ti, kteří mají nějaký zodpovědný úkol, se mají snažit, aby bratry nezarmucovali. Tato radost ovšem není jen výsledkem lidského snažení, ale dílem Ducha Svatého v duši. Vede ke svobodě ducha.

Láska je počátkem a cílem celé cesty duchovního umění. Přikázání lásky k Bohu a k bližnímu vede k dobrým skutkům. Na konci vyúsťuje cesta do zaslíbení, že co oko nevidělo a ucho neslyšelo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1Kor 2,9). Celá cesta duchovního umění je vlastně jen cvičením v jediném potřebném: v postoji lásky. Pro základní postoj lásky užívá Benedikt tří různých výrazů. Dilectio znamená lásku z rozhodnutí vůle, z vysokého ocenění a z úcty. Je to postoj lásky k Bohu, k představenému, k bratřím a nepřátelům. Amor je láska uchvacující celou bytost člověka a zahrnuje i city. Vášnivou láskou máme milovat Krista a ničemu nedávat před ním přednost.  Tato láska se však má horlivě uskutečňovat i ve společenství. Častěji však používá caritas, která ze společného života lidí teprve vytváří bratrství, protože se projevuje službou. Je nutným předpokladem společného života nejen v komunitě, ale i v rodině. Caritas Dei je dokonalou láskou k Bohu, zahání všechen strach, je dílem Ducha Svatého v nás.

Rytíř není mnichem, ale přece je člověkem, který se rozhodl nežít pro sebe. Zaslechl Boží volání a vydal se za Kristem, jehož si zvolil za svého Pána, jemuž slíbil poslušnost. Zůstává ve světě, v němž má být znamením ukazujícím na duchovní hodnoty, na samotného Boha. Proto musí být tím, který umí slyšet svého Pána a radovat se z toho, že může plnit jeho přání.

+ Jan