Skip to content

Tvoříme společenství

Díky moderním komunikacím se svět zmenšuje. Mluví se o globální vesnici, o blízkosti i těch nejvzdálenějších. Jenže mnozí se tak stávají téměř sousedy, ale ne bratry. Všichni komunikují, ale současně se poukazuje na krizi společnosti i její základní buňky, rodiny. Za největší problém se označují mezilidské vztahy. V čem je problém?

Příliš velký důraz na jednotlivce, na jeho svobody a práva. Jednotlivec je soustředěný na sebe, hledá své výhody. Na cestě ke svému cíli se nechce na nikoho vázat. Druhé je ochoten přijmout a spojit síly, pokud to poslouží k dosažení jeho cíle. Snaží se druhé ovlivnit a získat argumenty, reklamou, podílem na výhodách. Tak může získat klienty či spolupracovníky, ale ne bratry, tak vytvoří nějaké sdružení či společnost, ale ne rodinu či společenství. Protože s podobným přístupem se často zakládají i rodiny, rozpadají se. Je to pochopitelné, protože jim chybí něco podstatného, Láska.

Když řeknu, že skutečné společenství je možné žít jen v církvi, může to znít jako příliš provokující, ale mnohé zkušenosti to potvrzují. Individuum totiž nikdy nezplodí komunitu, protože ta vzniká díky vztahům lásky. Má-li jít o trvalé vztahy, musí být láska nesobecká. Nemůže být instrumentalizovaná, protože by byla zištná. Když miluji jen proto, abych vytvořil vztahy, vybudoval či udržel rodinu, nejde o nezištnou lásku, i když jde o velkou hodnotu.

Společenství se rodí z přijetí Boha, který je Láska. Základem společenství není lidská aktivita, tvořivost, ale přijetí. Boží láska není ušlechtilým produktem mého srdce. Boží láska je nezměrná. Může naplnit mé srdce, když se jí otevřu, ale bude mě přesahovat, protože je nekonečná. Pokud se stejné lásce otevřou i jiní, jsme spojeni dokonalou láskou, setkáváme se v Bohu. Každá představa, že člověk může být bohem, že sám vlastními silami vyprodukuje to, co dává Bůh, musí zklamat.

Církev je společenství lidí s Kristem, který přijímá za své bratry všechny, kdo se zrodili z Boha, kdo přijali Ducha Svatého.  K mému vztahu s Kristem nutně patří vztah ke všem, kteří jsou Kristovi. Nemohu být jeho bratrem a odmítat kohokoliv z jeho bratří. Pokud někdo říká: Kristus ano, ale církev ne, vůbec Krista nepochopil. Církev není jen lidské společenství. Mluvíme o tajemném Kristově těle, jehož duší je sám Duch Svatý. Pokud by někdo odmítal společenství církve, vyčleňoval, vylučoval by se z Kristova mystického těla, neměl by skutečné společenství ani s Kristem.

Mystické tělo má však i lidský rozměr a v tom smyslu je závislé na každém členu, na jeho kvalitě, na tom, s čím do společenství vstupuje, co přináší. Pokud nabídnu a odevzdám své osobní kvality do společného, přispěju ke kvalitě společenství. Kdo zůstává ve společenství uzavřený, je jako zrno v těstě, které se nevzdalo slupky a nenechalo se rozemlít. Takové zrno byť by bylo v nejlepším dortu, vyplivneme. Ztratit ochrannou slupku a nechat se rozemlít ve prospěch druhých, může být bolestné, ale jde-li o dar z lásky, která získává hodnotu oběti, podobá se porodní bolesti, v níž se rodí společenství. Osobní kvalita darovaná do společenství přináší užitek všem. Projev lásky je pak výsledkem působení Ducha Svatého v člověku.

Nestačí tedy komunikace jako sdílení informací, ale podstatné je sdělování lásky Ducha Svatého, který je pak duší našeho společenství, které je součástí církve. To platí i o každé rodině.

+ Jan

Back To Top